úterý 17. září 2013

V záři září

No vážně, jak bývají období, kdy se kazí jedna věc za druhou, toto září je nějaké moc pozitivní a prozářené dobrými věcmi, až se toho bojím... Ve škole se pořád nestačím divit. Každý den jsem unešená z děcek. Jasně, nejsem úplně naivní, jistěže mají ze mě srandu, že mě někdy štvou, že jsem z nich unavená, že nedávají pozor, nebo jim musím napsat pětku, protože nic neumí. Ale každý den prostě zažiju nějakou strašně pozitivní odezvu: student, který se na mě první hodinu ksichtí, z nějakého důvodu zkrotne a od dalších hodin spolupracuje, studenti, kteří dostanou za trest domácí úkol navíc, protože extra vyrušovali, to v pohodě přijmou a hlásí, že mají poznamenáno v sešitě, sami za mnou chodí, jestli bude ten zájezd do Anglie, že určitě chtějí, třetí hodinu vysbírám sešity a pátou se mě ptají, jak se mi líbil jejich úkol (kdyby chudáčci věděli, že já jsem mezitím nestihla ani ty sešity odnést do kabinetu), dneska v rámci děsného blázince kolem suplování kvůli opravným maturitám se stalo to, že jsem jim pustila film, ale s anglickýma titulkama a oni si nakonec odhlasovali, že se na něj stejně podívají, protože se jim líbil (ne, že by to bylo kvůli ulívání - jinak by dostali jiný s českýma titulkama a všechno to bylo v rámci studia - Dickens versus Shakespeare) a to byli prváci!, když tam byl záběr na Katedrálu sv. Pavla v Londýně a já je na to upozornila, jeden opáčil "Takže to už bylo po tom velkém požáru?". Kvůli takovým okamžikům jsem ochotna trávit své dny až do pěti v kabinetu a malovat jim panďuláčky a vymýšlet materiály, protože zatím nepřišly učebnice a něco prostě není odkud okopírovat. Po zámku chodím (teda spíš běhám) s úsměvem, zpívám si. Taju. Dojímá mě to. Po naprosté deziluzi z výšky mám konečně zase pocit, že jsem užitečná, že to, co dělám, má smysl. Naplňuje mě to. Užívám si i ty negativní momenty, kdy mě děcka vážně štvou, já už nemůžu, oni furt prudí a nedělají, co mají a já si říkám, nerozčiluj se, příští hodinu si je z toho vyzkoušíš...:)  Jediné co mě mrzí, jsou ta nařízení shora - zbytečných x minut zabitých třídníma knihama, učební plány, které neodpovídají potřebám studentů, zbytečná buzerace studentů za krávoviny atd. atd. A taky když vím, že jsem sice vysvětlila, co měla, ale že třeba nemají základy a potřebovali by to daleko víc do hloubky a víc procvičit, ale na to já prostě nemám čas, PROTOŽE PLÁN. Pak si vzpomenu na to jejich udivení, když se mě ptali, kde jsem se naučila anglicky a já celkem bez rozmýšlení odpověděla, že ve škole. Protože někdy mi přijde, že naučit se anglicky ve škole, je vážně nemožné (alespoň pro ty méně nadané). A paní ředitelka měla se vším pravdu: možná tahle škola není tolik o učení daného předmětu, protože už teď vidím, že některé jedince bude hodně těžké protlačit do dalšího ročníku, ale zcela určitě je o vztazích a výchově člověka jako takového...

Krom překvapivě zlatých časů ve škole, představte si, on se asi ještě objevil i ten MUŽ. No, já se taky divím a raději si pořád nechávám odstup, zvlášť když je to ten filuta z posledního 'mužsky-projektového' příspěvku, ale podle všeho to zatím vypadá, že je tomu tak. Pán se totiž během minulého týdne ozval s omluvou a prosíkem na tvářičce (no dobře, v smsce :)) a já mu na radu kamarádky teda dala ještě jednu šanci. V autě mu hrála jedna z nejlepších hudeb na světě, úplně v klidu si ze mě dělal legraci, splnil si u toho povinnosti jako venčení psa rodičů, kteří odjeli na dovolenou nebo vyzvednutí lístků na Kometu, přes kterou nejede vlak, jak jsem byla obeznámena... Výměna facebooků, prý abych měla dohled :). Pátek na baru a tam něco křuplo: po uvolnění pivem došlo k objasnění některých věcí - víceméně jsem se trefila s pocitem, že s ním zamávala jeho poslední přítelkyně a on se toho teď bojí, takže nasadil masku nedostupnosti. Naštěstí si uvědomil, že beze mě nemůže žít :), že jo, a musel změnit postup. Od té doby komunikace naprosoto v pohodě. V neděli už film u něj doma a to pozor - namísto Komety :) Líbí se mi to jeho vtipkování se mnou, že je všecko narovinu a vyříkáno hned, že je svůj a z toho neustoupí, i když je schopný udělat kompromis. Žádní pitomí motýlci v břiše, ale pocit jistoty a opory (což je teda asi po těch nedávných událostech docela paradox). Taky jsem dost hrdá na sebe, protože si přijdu mnohem víc vyrovnaná a připravená na vztah než u toho posledního pořádného (aby taky ne, když od jeho začátku už uběhlo šest let zkušeností). Pohoda, klid.

Tak mi držte pěsti, aby to tak všecko zůstalo (a já nic nezakřikla), protože září prostě září!

4 komentáře:

  1. držím pěsti a ať to září trvá co nejdýl! ;-) Lenka

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji! Letošní září ještě tak šedesát let, prosím :)

    OdpovědětVymazat
  3. Držím pěsti, ať je to ON!!! A strašně závidím to nadšené mládí!!!!
    Lenka

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji a doufám. Neboť hledání mužského je pořádná fuška. Už stačilo :)

    OdpovědětVymazat