pondělí 23. září 2013

Nově

V pátek jsem už snad potisíckráté míjela z vlaku Petrov, ono magické místo už šest let pro mě symbolizující Brno. Milované ale někdy i proklínané město, do kterého se obvykle ráda vracím, ale někdy z něj musím utéct. A najednou to zase bylo jiné. Klasicky jsem opouštěla Brno ve vlaku, klasicky v pátek, dokonce i v docela klasickou hodinu. A přesto to bylo nové. Tentokrát jsem opouštěla Brno jako opravdu dospělá pracující žena. Zamilovaná. Samozřejmě to nic nezměnilo na tom, že jsem si vytáhla úkoly a písemky studentů a hihňala se nad jejich invencemi na celé kupé. Ale bylo v tom i něco vážného. Uvědomila jsem si, že jedu po dlouhé době domů a dlouho se tam zase nedostanu. Čas letí a víkendy jsou krátké - příště až na narozeniny (ty mám v říjnu, takže až taková tragédie to není). A doma to všichni akceptují, což mě snad dojalo ještě víc. No jo, už jsem paní samoživitelka, s dospěláckou šalinkartou a víkendem na praní. Budou se muset naučit víc jezdit za mnou. A vynechat IKEU!

Slovy jedné pro daný moment složené kapely na rozlučce se svobodou:
PUTUJI SPOUSTOU CEST,
AŤ ASPOŇ JEDNA MÍŘÍ DOMŮ...


PS: A příště zase nějaká lumpárna, jo? Už se sama nudim ;) Mají se nám konečně přistěhovat noví spolubydlící, tak snad vhodná příležitost...

Žádné komentáře:

Okomentovat