Letní podvečer, zapadající slunce a příjemně měkké světlo - ideální na fotografování (že já si nevzala tu starou Minoltu!), nad hlavou a někdy i v zádech větroň ("hlavně jdi po kraji!"), kolem pole a zvlněná krajina. Aaaaaa, moc hezké.
Dneska jsem ovšem taky byla donucena řídit. Uááááá. To by totiž nebyl můj kamarád, aby mě konečně neposadil za volant. Jako jednalo se POUZE o vyjetí z parkoviště a dojetí k nejbližsí větší (ale i tak stále nanicovaté cestě). Což mi ovšem nebránilo v tom plést si plyn s brzdou (docela zásadní věc, viďte - taky jsme si to ujasnili ještě před samotným rozjezdem, když mi záhadně nešlo nastartovat), neřadit (to musel kolega) a jen s vypětím všech sil nejet uprostřed vozovky... No, byla to hrůza! Ale na mou obranu jsem na sedadle řidiče skoro ležela, neboť nešlo řádne nastavit na mou pidi výšku a furt ujíždělo, takže pedály jsem hledala opravdu intuitivně (nebo spíš neintuitivně v mém případě), taky byla řádná tma - prosimvás na nějaké kontrolování zrcátek zapomeňte, tolik vjemů najednou... Jako světla jsem měla zapnutá, to ne, že ne, jen jsem ještě předtím stihla řádně setřít a ostříknout přední sklo :) Naštěstí toulaví psi i kočky byli někde v bezpečí, jen se objevil zatoulaný cyklista, ale ten rychle vyhodnotil situaci a brázdil to málem škarpou... To nemluvím o pobavení všech okolo, když jsem na něj (jako na toho kamaráda, ne cyklistu) vykřikovala, že tam PROSTĚ NEVLEZU, že jsem neřídila šest let. Ze tmy se na to ozvalo: "Tak na to se rád podívám" aneb měla jsem velký fanklub. Chvíli se děsil i kamarád, že na tom parkovišti něco nabourám, neboť jsem nemohla najít výjezd (neupozornil včas, chápete) a museli jsme ho celé objíždět... Nakonec jsem ale byla pochválena :) To asi, že jsme přežili.
Prý mám jezdit častěji. Že mě zase jako vytáhne. No, ale já si myslim, že teď spíš sedí někde u panáku, je rád, že je, a pořádně to rozdýchává... Adrenaliny zase.
Žádné komentáře:
Okomentovat