Není zrcadlení

Poslední dobou mám pocit, že ubývá situací, kdy si rozumím s ostatními. Chybí mi takový ten moment protnutí, zrcadlení (nálad, situací, prožitků, zkušeností,...). Častěji a častěji mám pocit, když s někým komunikuju, že jsme oba někde jinde. A to nejen třeba názorově, ale tak nějak úplně jinde - na jiném místě. Jakoby přede mnou nebo tím člověkem byla mlha, takže bychom na sebe pořádně neviděli, nebo jakoby byl někde hodně daleko, takže k němu vůbec nedolehla slova (nebo spíš zprávy), které říkám, a naopak. Někdy cítím, jak dané konverzaci vůbec nerozumím nebo nechci rozumět, vidím celou situaci jakoby zvenčí a říkám si, jestli je to opravdu ten člověk kterého znám, a cítím, jak se, aniž bych chtěla, uzavírám do sebe. Jindy mám zase takový pocit z protějšku. Když si všimnu včas zpytuju svědomí a většinou zjišťuju, že jsem třeba moc mluvila nebo se nechala unést a zbytečně opakovala, a pak se snažím situaci všemožně zachránit - vtáhnout toho druhého do děje, změnit téma a ptát se na něj, ale většinou už je spíš pozdě.

A tak přemítám, jestli je to touhle dobou a proklamovanou komunikační krizí, nebo je to nějaký můj osobní problém. Je fakt, že co mám pokoj sama pro sebe, trávím osamotě docela dost času, a tak jak jsem z toho na jednu stranu nešťastná, na druhou mi to vyhovuje. Tvoříme si všichni více izolované ostrůvky, nebo já řádně buduju ten svůj? Cítím na sobě, jak se mi vyostřujou názory, jak některé věci nemůžu snést, jak už se některým věcem a situacím nechci přizpůsobovat... Je to otázka věku?

Tyhle myšlenky mě přivádí ke strachu z toho, jestli se vůbec budu ještě někdy schopná sžít s nějakým mužem. Jestli už nemám vybudovanou určitou zónu pohodlí (nebo spíš jednoduchosti), na kterou jsem zvyklá, a jestli budu ochotná se někomu přizpůsobovat a podřizovat a dělat kompromisy. Protože ve vztahu snad není ničeho víc potřeba, to vím. Jedna kamarádka mi na to velmi moudře odpověděla, že až se zamiluju, bude to úplně samozřejmé a nebudu to vůbec řešit. Svatá pravda. No, ale přicházíme k další mé obavě, totiž jestli ještě budu schopná se zamilovat. Totiž to já bych asi i byla a mám dokonce pocit, že se stávám benevolentnější a benevolentnější; přehlížím věci, které by dřív byly kámen úrazu, ale na druhou stranu se mnohem více hlídám a nepovolím uzdu svým citečkům a představám (jinak tak aktivním), dokud nemám trochu jistotu, protože už se nechci zase spálit... No, a už je to fakt dlouho a ten pocit se nedostavil. Když už se to vyvíjelo celkem slibně, z nějakých mně neznámých a záhadných důvodů to po nějaké době najednou vyšumělo. Což mi taky nejde na rozum. Dobře míněné rady známých?  Přehodnocení? Nějaká jiná? Ze sebe i druhé strany kolikrát cítím, že je prostě jednodušší rychlý konec než na něčem pracovat. A ostrůvek roste...

Tak já nevím - jsem v tom sama, nebo máte taky takové pocity míjení s lidmi, se kterými jste si mívali co říct? A vůbec. Jaká se vám zdá současná mezilidská komunikace?