Důstojně. To je, oč tu běží!

Včera jsem byla na konferenci pro učitele angličtiny pořádané Oxford University Press (že se mi zase hned začalo stýskat po Volském Brodě, ani nemusím říkat) a bylo to báječné. Takhle bych si ten učitelský život představovala, to teda jo! Konference se konala v budově, kde sídlí ombudsman, ale tam to mají napsané hezky česky: veřejný ochránce práv; a bylo to... Nemůžu jinak než 'velmi důstojné' (no jo, klíčové slovo, kterého se pro dnešek jen tak nezbavíte). Líbil se mi třeba už jen takový detail, který mají na dveřích - stojí tam 'Vstupte, prosím'. Takové naivky a optimistky, jako jsem já, si hned začnou myslet, že vstupují do vlídného prostředí, kde jim chce vážně někdo pomoci. Přinejmenším včera šlo o místo více než příjemné - hned u vstupu mě obtěžkali složkami a taškami se spoustou materiálů k výuce, a to neměl být konec! Takových zastávek bylo ještě několik, plus slíbené snad tři tomboly na konci (hlavní cena zájezd do Anglie, wow, wow!), zadarmo učebnice dle vlastního výběru (byly tam tři možnosti) a naprosto ťuťuňuňu hrneček Oxford University Press, který mi přesně chyběl do kabinetu na kávu. Byla jsem jak Alenka v říši divů. A co teprve, když jsem otevřela všechny ty složky a tašky, krom toho v růžové barvě, takže se mi budou báječně hodit k mé již pořízené 'učitelské sadě', hihi (již brzy na tomto blogu ;)): časopisy Bridge, Gate, opět ťuťuňuňu učitelský zápisník a diář na školní rok 2013/2014, materiály k maturitě atd. Krom toho všechno vážně pěkné, žádné plonkovní kusy, co už nikdo nechtěl. Je fakt, že jsem na moc konferencích nebyla a vím, že tam vždycky něco dávají, že se jim to vyplatí, když z nás pak mají kšeft, že jo?! No, ale tohle mi stejně přišlo štědré. Ovšem ne všichni sdíleli můj názor... Ne zcela chtěně a nadšeně jsem se tam potkala s bývalou spolužačkou z anglistiky, která je konferencemi očividně mnohem víc ostřílená, takže hned začala pouštět výroky typu 'Doufám, že za těch 250 Kč (to totiž bylo vstupné - pozn. autora) bude alespoň i oběd' nebo 'Ale to je hrozný, není tu žádná voda, do coffee break asi umřu'. No, kéž by... Já s žádným obědem nepočítala, vstupné mi přišlo naprosto adekvátní (spíš jsem čekala víc), krom toho ty dárky měly mnohem vyšší cenu; a měla jsem s sebou i svačinu. No jo, naše doktorandka. Zase jsem si uvědomila, že na výšce určitě nezůstávají ti nejbystřejší, ale zcela jistě ti nejambicióznější, to ano. Slečna nelenila přeskočit i pár lidí v uličce, aby se o přestávce co nejrychleji dostala k chlebíčkům a kávě... A kdyby alespoň neříkala ty storky, jak několikrát propadla hned v prváku z úvodu do literatury, který teď bude sama učit. No jo, to jsou ty ironie osudu. Ale tak věřím, že výzkumný projekt má zcela jistě zajímavý, já bych ani nedovedla zformulovat myšlenku, o čem by tak jako měl být.

Nicméně u těch rautových stolů jsem si uvědomila, co na Češích nemám ráda, ač je všeobecně obhajuju, jak se dá (možná hloupě). Víte, mně vadí, když někdo plive na Česko, jak je to tu špatné a lidi mají strašnou povahu a kdesicoci. Poslední dobou to slýchávám čím dál tím častěji, ale nemůžu se s tím ztotožnit, ani když to vychází z úst mých kamarádů. Nevím, možná žiju v nějaké bublině nebo na růžovém obláčku, ale nějak se mi nechce myslet, že by to bylo jen tady mizerné. Žila jsem nějakou dobu v Anglii a viděla jsem ty jejich problémy. Ve spoustě ohledech mi to tam přišlo horší než u nás (pro normálního člověka). V Paříži jsem strávila dvě léta, a nejsou tam jen krásné bulváry a pouliční kavárničky a romantika. Když brigádničíte ve skladu s ženskýma, o kterých víte, že to je jejich celoživotní práce, poznáte i jinou stránku zemí našich zaslíbených. A bezdomovci jsou taky všude. Já vím, že se u nás krade a máme debilní politiky a s největší pravděpodobností i plno špatných zákonů, což jsem naštěstí zatím neokusila na vlastní kůži, ale taky je tu spousta skvělých lidí. Za většinu svých známých bych strčila ruku do ohně, nebo alespoň prst. Vznikají tu zajímavé a prospěšné projekty... Nevím, prostě se mi nezdá, že by to zrovna v naší kotlině muselo být horší než někde opodál. Každá země má svoje problémy a tupci a hamouni jsou všude. Tak. Amen. No, uvidíme, jak budu mluvit po pár týdnech v práci. To se totiž lidem dost mění pohled na svět, tak nějak zjišťju... Ale zpět k těm českým nešvarům. Co na Češích opravdu nemám ráda, je nedůstojnost. Dejte nám něco zadarmo a my se o to servem, aniž by nám vůbec jen přišlo na mysl, jestli to za to stojí. Jestli to chceme, potřebujeme. Jestli ze sebe akorát neděláme paka. Tohle mi lítalo hlavou zatímco jsem se drala z davu přešlapujících u stolů. Se sklenkou džusu, jednou kávou a k ní jednou sladkou minitaštičkou jsem se vydala ke svému jogurtu. Nepřišla jsem se sem přeci najíst. Ale třeba to zas jen přeháním, třeba si lidi nabírali jen trošku, ne plné talířky a i kdyby, tak to tam přece vlastně bylo pro nás ne? Co by s tím dělali? Nicméně mi bylo divně; nedůstojně. Když se po poledním bloku udělala řada už z konferenčního sálu a vyšlo najevo, že opravdu je i ten oběd - řízky a bramborový salát a zákusky - řekla jsem si, že to mi za to opravdu nestojí a podle plánu v klidu odkráčela do blízké a vám už známé, neboť zde zpropagované, Café Záhrada Terapy na důstojný a zdravý oběd v sedě a bez keců. Tím nechci pomlouvat organizaci, protože mi přijde hezké a vůbec ne povinné, že nám chystali občerstvení, ale opravdu si raději zaplatím za slušnou stravu než se ládovat tímhle. Možná kdyby ve foyer byly saláty a sýry a ryby a bůhvíco, tak na to taky vletím jak vosa na bonbon.

Po řízkách ovšem ještě přišla třešnička na dortu, která snad zastínila úplně všechno ostatní (i když ten hrneček je taky moc fajn :)) - posledním přednášejícím byl profesor Martin Hilský, a to vám bylo přímo ztělesnění důstojnosti (jestli byl předtím na řízkách, nevim :)). Jak Shakespeara dvakrát nemusím (asi bych mu měla dát ještě šanci, když ho obdivuje tolik zajímavých lidí), tohle mě naprosto smetlo. Úžasná přednáška. Skvělý jazyk. Božská anglická výslovnost (mluvil česky, ale když to proložil nějakým úryvkem v originále, úplně mě mrazilo). Neuvěřitelná gestikulace (jeho obří ruce neustále vlály vzduchem a vyplňovaly prostor jeviště). Pan Hilský je takový ten člověk, jak ani nemusí mluvit, jen se na něj podíváte a máte k němu úctu. A když mluvit začne... No, je prostě úžasné vidět zapáleného člověka hovořit o svém zájmu. Dopadlo to tak, že jsem neodolala a zcela neplánovaně si koupila alespoň paperbackovou zkrocenou Kateřinu, abych si ji mohla na autogramiádě nechat podepsat. Předcházely tomu samozřejmě ovace ve stoje.

PS: Jo, a v tombole jsem nakonec vyhrála takovou tmavě modrou větší tašku, kterou jsem pasovala na sportovní. Ještě jsem v ní našla tři stokorunové poukázky do Tesca, aneb alespoň někdo ví, co učitelé skutečně potřebují :-D