pátek 30. srpna 2013

Důstojně. To je, oč tu běží!

Včera jsem byla na konferenci pro učitele angličtiny pořádané Oxford University Press (že se mi zase hned začalo stýskat po Volském Brodě, ani nemusím říkat) a bylo to báječné. Takhle bych si ten učitelský život představovala, to teda jo! Konference se konala v budově, kde sídlí ombudsman, ale tam to mají napsané hezky česky: veřejný ochránce práv; a bylo to... Nemůžu jinak než 'velmi důstojné' (no jo, klíčové slovo, kterého se pro dnešek jen tak nezbavíte). Líbil se mi třeba už jen takový detail, který mají na dveřích - stojí tam 'Vstupte, prosím'. Takové naivky a optimistky, jako jsem já, si hned začnou myslet, že vstupují do vlídného prostředí, kde jim chce vážně někdo pomoci. Přinejmenším včera šlo o místo více než příjemné - hned u vstupu mě obtěžkali složkami a taškami se spoustou materiálů k výuce, a to neměl být konec! Takových zastávek bylo ještě několik, plus slíbené snad tři tomboly na konci (hlavní cena zájezd do Anglie, wow, wow!), zadarmo učebnice dle vlastního výběru (byly tam tři možnosti) a naprosto ťuťuňuňu hrneček Oxford University Press, který mi přesně chyběl do kabinetu na kávu. Byla jsem jak Alenka v říši divů. A co teprve, když jsem otevřela všechny ty složky a tašky, krom toho v růžové barvě, takže se mi budou báječně hodit k mé již pořízené 'učitelské sadě', hihi (již brzy na tomto blogu ;)): časopisy Bridge, Gate, opět ťuťuňuňu učitelský zápisník a diář na školní rok 2013/2014, materiály k maturitě atd. Krom toho všechno vážně pěkné, žádné plonkovní kusy, co už nikdo nechtěl. Je fakt, že jsem na moc konferencích nebyla a vím, že tam vždycky něco dávají, že se jim to vyplatí, když z nás pak mají kšeft, že jo?! No, ale tohle mi stejně přišlo štědré. Ovšem ne všichni sdíleli můj názor... Ne zcela chtěně a nadšeně jsem se tam potkala s bývalou spolužačkou z anglistiky, která je konferencemi očividně mnohem víc ostřílená, takže hned začala pouštět výroky typu 'Doufám, že za těch 250 Kč (to totiž bylo vstupné - pozn. autora) bude alespoň i oběd' nebo 'Ale to je hrozný, není tu žádná voda, do coffee break asi umřu'. No, kéž by... Já s žádným obědem nepočítala, vstupné mi přišlo naprosto adekvátní (spíš jsem čekala víc), krom toho ty dárky měly mnohem vyšší cenu; a měla jsem s sebou i svačinu. No jo, naše doktorandka. Zase jsem si uvědomila, že na výšce určitě nezůstávají ti nejbystřejší, ale zcela jistě ti nejambicióznější, to ano. Slečna nelenila přeskočit i pár lidí v uličce, aby se o přestávce co nejrychleji dostala k chlebíčkům a kávě... A kdyby alespoň neříkala ty storky, jak několikrát propadla hned v prváku z úvodu do literatury, který teď bude sama učit. No jo, to jsou ty ironie osudu. Ale tak věřím, že výzkumný projekt má zcela jistě zajímavý, já bych ani nedovedla zformulovat myšlenku, o čem by tak jako měl být.

Nicméně u těch rautových stolů jsem si uvědomila, co na Češích nemám ráda, ač je všeobecně obhajuju, jak se dá (možná hloupě). Víte, mně vadí, když někdo plive na Česko, jak je to tu špatné a lidi mají strašnou povahu a kdesicoci. Poslední dobou to slýchávám čím dál tím častěji, ale nemůžu se s tím ztotožnit, ani když to vychází z úst mých kamarádů. Nevím, možná žiju v nějaké bublině nebo na růžovém obláčku, ale nějak se mi nechce myslet, že by to bylo jen tady mizerné. Žila jsem nějakou dobu v Anglii a viděla jsem ty jejich problémy. Ve spoustě ohledech mi to tam přišlo horší než u nás (pro normálního člověka). V Paříži jsem strávila dvě léta, a nejsou tam jen krásné bulváry a pouliční kavárničky a romantika. Když brigádničíte ve skladu s ženskýma, o kterých víte, že to je jejich celoživotní práce, poznáte i jinou stránku zemí našich zaslíbených. A bezdomovci jsou taky všude. Já vím, že se u nás krade a máme debilní politiky a s největší pravděpodobností i plno špatných zákonů, což jsem naštěstí zatím neokusila na vlastní kůži, ale taky je tu spousta skvělých lidí. Za většinu svých známých bych strčila ruku do ohně, nebo alespoň prst. Vznikají tu zajímavé a prospěšné projekty... Nevím, prostě se mi nezdá, že by to zrovna v naší kotlině muselo být horší než někde opodál. Každá země má svoje problémy a tupci a hamouni jsou všude. Tak. Amen. No, uvidíme, jak budu mluvit po pár týdnech v práci. To se totiž lidem dost mění pohled na svět, tak nějak zjišťju... Ale zpět k těm českým nešvarům. Co na Češích opravdu nemám ráda, je nedůstojnost. Dejte nám něco zadarmo a my se o to servem, aniž by nám vůbec jen přišlo na mysl, jestli to za to stojí. Jestli to chceme, potřebujeme. Jestli ze sebe akorát neděláme paka. Tohle mi lítalo hlavou zatímco jsem se drala z davu přešlapujících u stolů. Se sklenkou džusu, jednou kávou a k ní jednou sladkou minitaštičkou jsem se vydala ke svému jogurtu. Nepřišla jsem se sem přeci najíst. Ale třeba to zas jen přeháním, třeba si lidi nabírali jen trošku, ne plné talířky a i kdyby, tak to tam přece vlastně bylo pro nás ne? Co by s tím dělali? Nicméně mi bylo divně; nedůstojně. Když se po poledním bloku udělala řada už z konferenčního sálu a vyšlo najevo, že opravdu je i ten oběd - řízky a bramborový salát a zákusky - řekla jsem si, že to mi za to opravdu nestojí a podle plánu v klidu odkráčela do blízké a vám už známé, neboť zde zpropagované, Café Záhrada Terapy na důstojný a zdravý oběd v sedě a bez keců. Tím nechci pomlouvat organizaci, protože mi přijde hezké a vůbec ne povinné, že nám chystali občerstvení, ale opravdu si raději zaplatím za slušnou stravu než se ládovat tímhle. Možná kdyby ve foyer byly saláty a sýry a ryby a bůhvíco, tak na to taky vletím jak vosa na bonbon.

Po řízkách ovšem ještě přišla třešnička na dortu, která snad zastínila úplně všechno ostatní (i když ten hrneček je taky moc fajn :)) - posledním přednášejícím byl profesor Martin Hilský, a to vám bylo přímo ztělesnění důstojnosti (jestli byl předtím na řízkách, nevim :)). Jak Shakespeara dvakrát nemusím (asi bych mu měla dát ještě šanci, když ho obdivuje tolik zajímavých lidí), tohle mě naprosto smetlo. Úžasná přednáška. Skvělý jazyk. Božská anglická výslovnost (mluvil česky, ale když to proložil nějakým úryvkem v originále, úplně mě mrazilo). Neuvěřitelná gestikulace (jeho obří ruce neustále vlály vzduchem a vyplňovaly prostor jeviště). Pan Hilský je takový ten člověk, jak ani nemusí mluvit, jen se na něj podíváte a máte k němu úctu. A když mluvit začne... No, je prostě úžasné vidět zapáleného člověka hovořit o svém zájmu. Dopadlo to tak, že jsem neodolala a zcela neplánovaně si koupila alespoň paperbackovou zkrocenou Kateřinu, abych si ji mohla na autogramiádě nechat podepsat. Předcházely tomu samozřejmě ovace ve stoje.


PS: Jo, a v tombole jsem nakonec vyhrála takovou tmavě modrou větší tašku, kterou jsem pasovala na sportovní. Ještě jsem v ní našla tři stokorunové poukázky do Tesca, aneb alespoň někdo ví, co učitelé skutečně potřebují :-D

pondělí 26. srpna 2013

Už to jede, už se to roztáčí...

Oficiálně nastupuju do práce příští pondělí, ale dneska byla 'předškolní' porada, takže první krok už mám za sebou. Bála jsem se, co na mě všechno vychrlí, ale vlastně nejsem o moc moudřejší. Dostala jsem akorát dva papírky: na jednom z nich byly nějaké šifry, kterým jsem moc nerozuměla, případně si je dezinterpretovala; na druhém byl seznam důležitých dat, ve kterém jsem si zářivě oranžovým zvýrazňovačem ihned zatrhala všechny prázdniny, abych věděla, ke kterým dnům se případně upínat :) Druhé pololetí je velmi barevné! Teď už teda vím, že mám zatím 21hodin úvazek, kolikrát z toho učím prváky učně, nebo druháky na SOŠce apod. (šifry pro různé obory jsou pro mě zatím vyšší dívčí), ale stejně to pro mě zatím neznamená víc než čísla. Taky jsem byla představena učitelskému sboru, který čítá nějakých dvacet lidí - většinou pány a dámy ve středním věku, občas nějaká ta omladina. Všichni působili hrozně mile, docela se chtěli seznamovat, nabízeli tykání, ale bylo na to všehovšudy tak deset minut, než se rozprchli za svým, takže v nich mám akorát zmatek. Vlastně si tam pořád připadám jako nějaký výletník - všichni se na mě smějou a já na ně, ale ve škole se vůbec nevyznám, ještě nemám žádné povinnosti a vůbec. Nicméně jsem si stihla všimnout, že tam byl jeden chlapec, se kterým jsem někdy na jaře byla v rámci seznamky jednou venku... Jako tušila jsem, že to tak dopadne, protože mi už tenkrát říkal, že tam někde učí. Nejsem si jistá, jestli mě vůbec poznal, nebyla příležitost si něco říct. No, bude to jistě veselé. Ve sboru by taky měl být pan architekt, co navrhoval 'brněnský orloj', a to nemluvím o zajímavostech z řad žáků. Jenom dnes nám byl nastíněn jeden prváček - 'velmi milý 24letý Ukrajinec, který se teď o prázninách asi začal učit česky'. Tam ještě budu skoro mladší než někteří studenti :)

Dále můj první den spočíval v utření dvou stolů a dvou poliček v kabinetu (máme tam s kolegyní takový luxus, že všechno nám vychází dvojmo; teda zrovna počítač je jen jeden a děsně pomalý; kdo by to byl čekal :)), od něj jsem si taky vyprosila klíče, předala nějaké lejstro paní ekonomce a s potěšením zjistila, že jazykovou učebnu mám asi tři kroky od kabinetu, další čtyři vedou do místní kantýny/klubu a ne víc jak šest do jídelny, což bude asi docela zásadní, protože v pátek mi podle předběžného rozvrhu nachystali durcha (kromě druhé hodiny) až do nějakých tří... To si ty UHO omáčky budu asi nosit do výuky - po nezvyklém vstávání v šest ráno, jsem dneska kručela už před devátou...

Kolegyně vypadá sympaticky a sdílně - tváří se, že mi všecko vysvětlí, ukáže, pomůže, půjčí, z čehož mám teda vyloženě blažený pocit (podle historek z jiných škol je takový přístup docela výjimka) a další radost mám z odebírání časopisu Bridge - sama na střední jsem ho moc nebrala, ale teď mi přijde jako výtečný materiál a těším se, jak si počtu :) No, a studenti si můžou udělat testy k maturitě z prostředka, hehehe :-D Z čeho mám trochu obavy, je teplotní situace ve škole - kosla jsem tam už dneska, zima bude asi krušná. Ale tak nějak jsem s tím počítala - kupuju papuče s kožíškem a velké hrnky na čaj.

No, a abych ten rozjezd měla jaksepatří, jedu se příští týden na tři dny zadaptovat s prvákama někam k Velkému Meziříčí. Prý se mám vybavit jako na tábor, víc opět nevím. Tuším, že prváci budou více informovaní, než já :)

neděle 25. srpna 2013

Domovina

Abych tady pořád taky nepropagovala jen Brnisko a okolí, nachystala jsem vám malý exkurz do svého rodného kraje, kde jsem teď pár dní čerpala energii před zahájením pracovního poměru (zítra velká porada - napětí roste!); a musím říct, je tam vážně krásně. Zvlášť teď na sklonku léta, kdy se po žních odkrývá zvlněná krajina, u cest dozrávají trnky a večery už bývají chladnější, ale pořád je hanba nestrávit je venku... Novojičínsko, toť kraj mého mládí. Tuším, že se tam jednoho dne vrátím napořád, jen ještě nevím, kdy to bude.

Byla by opravdu škoda se sem nepodívat, protože atrakcí se nabízí dost a dost; tak jdem na to - jen namátkou... Nový Jičín, který všichni s oblibou pletou s Jičínem v Čechách (prosimvás, ne, my opravdu nemáme nic společného s Rumcajsem ani Řáholcem) je známý svým čtvercovým náměstím s renesančními budovami a zejména podloubím, které je na všech čtyřech stranách (rarita! :)). Až tu budete, doporučuju si sednout na balkon Stará Pošta Coffeemusicbaru (teda pokud tam chytnete místo), odkud můžete pořídit přesně takovýhle snímek. No, je tam taky hezký výhled na celé náměstí, ale to si musíte objevit sami ;)

převzato z jejich FB stránek

Oficiální označení podniku je kavárna a jednu dobu někde na lístku nebo na baru vykřikovali, že mají nejlepší kávu ve městě (nikdy jsem nezkoušela), ale co já vím, tak se tam chodí spíš na pivo. Z místních vychytávek bych zmínila erární počítač, který můžete využít (pokud ho zrovna někdo neblokuje) či půjčení všelijakých novin a plátků (včetně těch místních - někdy jsou to vážně zajímavé věci patriotů, kteří se zatím neodplavili do Prahy, Brna ani Ostravy). No, jde prostě o jedno z místních kultovních bodů, pište si prosím. Pod 'kavárnou' je i galerie, ale nepamatuju se, že by tam kdy bylo něco kloudného, může však jít o mýlku z důvodu mé nezralosti v době pobytu v New Jersey (jak se městečku 'nápaditě' také říká) a teď už se moc nezajímám, no. Ještě pod galerií je ale klub, ve kterém jsem zažila pěknou řádku koncertů nejen místních kapel. Ráda bych tady zpropagovala svoji oblíbenou i když už zaniklou kopřivnickou Nieriku.


Tak. To bychom tak měli náměstí. Ještě tady teda máme Dům u Laudona; NJ je totiž také známý tím, že tady zmíněný generalissimus zemřel. To je tak asi všecko, co o tom místní (včetně mě vědí), po historii se moc nepídíme, takže já mám svou vlastní teorii, že ho sbalila nějaká místní kočka, no, a on to, chudák, nezvládl :) Komu se tohle vysvětlení nelíbí, tak tady wikina prý zas ví víc a tahle mluví přímo o městě. Dneska je v daném rohovém domě kavárna (ale nedoporučuju), návštěvnické centrum (koukám, že má docela pěkné webovky) s expozicí výroby klobouků a pak taky samotná prodejna klobouků z místní továrny TONAK, která rovněž proslavila město. Zašlou slávu kloboučnické výroby připomínají bohužel chátrající Huckelovy vily kousek za městem nebo olbřímní hroby na místním hřbitově, které také napovídají pohnutou česko-německou historii obce náležející k Sudetám. Muzeum klobouků pak najdete v Žerotínském zámku. No, a jestli tohle všechno oběhnete, budete určitě zase potřebovat nějakou vzpruhu a nemám lepší tip než Cafe Bar Ulita, ve kterém, tentokrát podle mého názoru, natrefíte na nejlepší novojičínskou kávu. Dokonce vám k ní automaticky naservírují sklenici vody (no nesmějte se, tahle záležitost do většiny místních podniků ještě nedorazila). Do jedenácti si můžete vybrat z přehršle snídaňových kombinací (kavárna propaguje mixit), samozřejmostí jsou sezónní dobroty jako třeba domácí limonády, na zahrádce vyzdobené vychytávkami od místní značky UAX (která má základnu v rodišti mého táty - Bernarticích nad Odrou, hihi) vám nabídnou deku při zhoršených povětrnostních podmínkách (NJ leží v Moravské bráně, o počasí bych vám mohla vyprávět - zvláště poutavé jsou přejezdy z jižní Moravy sem a zlomu za Přerovem si musí všimnout každý, kdo jede alespoň dvakrát směrem na Bohumín) a abyste se ještě raději vraceli, dostanete věrnostní kartičku.

Až zase načerpáte energii, bude nejlepší vyrazit na jeden z blízkých kopců - Puntík, Svinec (tam je i sjezdovka, huííí!), Čerťák s rybníkem (jsou to malebné názvy, viďte, a co teprve ta krajina!), Skalky nebo Starý Jičín, kde najdete hrad, respektive jeho zříceninu a na začátku vesnice na místní poměry poněkud luxusní hotel s restaurací. Kdyby se vám nelíbilo tam, doporučuju hotel a restauraci Roubenka na Štramberku, protože do tohoto městečka se stejně v rámci naší prohlídky musíte vydat. V Novém Jičíně a okolí najdete samozřejmě spoustu dalších možností ubytování, tohle je ale opravdu stylové. Štramberk, abyste věděli, je to místo, odkud pocházejí štramberské uši prodávané po celé ČR - perníkové dobroty, které si dokonce vysloužily ochrannou známku v rámci EU. Recept na ně je děsně tajný, znají ho jenom pravé Štramberačky... A moje babička :) Ta totiž vydyndá z každého cokoliv, ale její legenda říká, že jí ho snad dala nějaká naštvaná Rybjanka (z vesnice Rybí - sousedí se Štramberkem), která po přivdání (nebo tak něčem) už neměla právo používat originální název, a tak musí, chuděra, péct 'medové uši'. No, ale od legend k realitě, je to vskutku malebné městečko s roubenkami a úzkými křivolakými uličkami a štramberskou Trúbou, no to musíte vidět!


A pokud ve vaší rodině převažují muži, pak ještě doporučuju opět nedalekou (jak jinak - tady je všecko blízko) Kopřivnici a zdejší Technické muzeum Tatra. Co si tak pamatuju, tak mně se vždycky vyplýtvalo to nejlepší hned na začátku 'kočárovým' modelem Prasident a prvorepublikovými kusy, ale tak co bychom nevytrpěly pro naše drahé, že...

No, a ještě nesmíme zapomenout na muže posedlého sexem a jeho rodiště Příbor, totiž mám na mysli Rodný dům a muzeum Sikmunda Freuda, který jsem, já ostuda, ještě nenavštívila, ale už podle nastrčených stránek půjde o místo zcela jistě zajímavé :)

Když jsme u těch známých osobností, v NJ žil ještě Karel Kryl (se kterým se osobně znala jedna z našich češtinářek na ZŠ; dost tomu odpovídal i její životní styl a jeho smutný konec), takže má v jednom z parků pomníček. V opět nedalekém Fulneku zase působil Jan Amos Komenský a v ještě bližších Hodslavicích se narodil František Palacký, po němž nám tu zbyla hezká naučná stezka po okolních kopcích.

Uf, tak jestli nejste unavení vy, já určitě. Ještě mám v plánu představit vám širší okolí, ale to až zítra, nebo tak někdy...

Každopádně přijeďte, uvidíte, že to stojí za to!

PS: A letos máme v NJ 700 let od založení města (1313 - jeden z mála letopočtů, co si pamatuju), takže každoroční oslavy města pořádané první zářijový víkend - letos 6. až 8. září - budou obzvláště bujaré! Přitáhli i Lucku Bílou... Tuším, že to má být hlavní hvězda programu. No, naši mi raději jedou stěhovat stůl a věšák do Brna :)

neděle 18. srpna 2013

Není zrcadlení

Poslední dobou mám pocit, že ubývá situací, kdy si rozumím s ostatními. Chybí mi takový ten moment protnutí, zrcadlení (nálad, situací, prožitků, zkušeností,...). Častěji a častěji mám pocit, když s někým komunikuju, že jsme oba někde jinde. A to nejen třeba názorově, ale tak nějak úplně jinde - na jiném místě. Jakoby přede mnou nebo tím člověkem byla mlha, takže bychom na sebe pořádně neviděli, nebo jakoby byl někde hodně daleko, takže k němu vůbec nedolehla slova (nebo spíš zprávy), které říkám, a naopak. Někdy cítím, jak dané konverzaci vůbec nerozumím nebo nechci rozumět, vidím celou situaci jakoby zvenčí a říkám si, jestli je to opravdu ten člověk kterého znám, a cítím, jak se, aniž bych chtěla, uzavírám do sebe. Jindy mám zase takový pocit z protějšku. Když si všimnu včas zpytuju svědomí a většinou zjišťuju, že jsem třeba moc mluvila nebo se nechala unést a zbytečně opakovala, a pak se snažím situaci všemožně zachránit - vtáhnout toho druhého do děje, změnit téma a ptát se na něj, ale většinou už je spíš pozdě.

A tak přemítám, jestli je to touhle dobou a proklamovanou komunikační krizí, nebo je to nějaký můj osobní problém. Je fakt, že co mám pokoj sama pro sebe, trávím osamotě docela dost času, a tak jak jsem z toho na jednu stranu nešťastná, na druhou mi to vyhovuje. Tvoříme si všichni více izolované ostrůvky, nebo já řádně buduju ten svůj? Cítím na sobě, jak se mi vyostřujou názory, jak některé věci nemůžu snést, jak už se některým věcem a situacím nechci přizpůsobovat... Je to otázka věku?

Tyhle myšlenky mě přivádí ke strachu z toho, jestli se vůbec budu ještě někdy schopná sžít s nějakým mužem. Jestli už nemám vybudovanou určitou zónu pohodlí (nebo spíš jednoduchosti), na kterou jsem zvyklá, a jestli budu ochotná se někomu přizpůsobovat a podřizovat a dělat kompromisy. Protože ve vztahu snad není ničeho víc potřeba, to vím. Jedna kamarádka mi na to velmi moudře odpověděla, že až se zamiluju, bude to úplně samozřejmé a nebudu to vůbec řešit. Svatá pravda. No, ale přicházíme k další mé obavě, totiž jestli ještě budu schopná se zamilovat. Totiž to já bych asi i byla a mám dokonce pocit, že se stávám benevolentnější a benevolentnější; přehlížím věci, které by dřív byly kámen úrazu, ale na druhou stranu se mnohem více hlídám a nepovolím uzdu svým citečkům a představám (jinak tak aktivním), dokud nemám trochu jistotu, protože už se nechci zase spálit... No, a už je to fakt dlouho a ten pocit se nedostavil. Když už se to vyvíjelo celkem slibně, z nějakých mně neznámých a záhadných důvodů to po nějaké době najednou vyšumělo. Což mi taky nejde na rozum. Dobře míněné rady známých?  Přehodnocení? Nějaká jiná? Ze sebe i druhé strany kolikrát cítím, že je prostě jednodušší rychlý konec než na něčem pracovat. A ostrůvek roste...

Tak já nevím - jsem v tom sama, nebo máte taky takové pocity míjení s lidmi, se kterými jste si mívali co říct? A vůbec. Jaká se vám zdá současná mezilidská komunikace?

pátek 16. srpna 2013

Oh, Mein Gott

Dneska jsem byla na letišti a bylo to krásné. Kamarád si totiž dělá pilotní lístek a včera jen tak plácl, ať přijdu. No, ale to bych nebyla já (a mé vybouchnuté rande), abych nakonec vážně nepřišla!

Letní podvečer, zapadající slunce a příjemně měkké světlo -  ideální na fotografování (že já si nevzala tu starou Minoltu!), nad hlavou a někdy i v zádech větroň ("hlavně jdi po kraji!"), kolem pole a zvlněná krajina. Aaaaaa, moc hezké.

Do letadla jsem se nakonec nedostala, což nevím, jestli bylo dobře, nebo ne, ale spokojená jsem byla i tak. Což nemělo trvat věčně...

Dneska jsem ovšem taky byla donucena řídit. Uááááá. To by totiž nebyl můj kamarád, aby mě konečně neposadil za volant. Jako jednalo se POUZE o vyjetí z parkoviště a dojetí k nejbližsí větší (ale i tak stále nanicovaté cestě). Což mi ovšem nebránilo v tom plést si plyn s brzdou (docela zásadní věc, viďte - taky jsme si to ujasnili ještě před samotným rozjezdem, když mi záhadně nešlo nastartovat), neřadit (to musel kolega) a jen s vypětím všech sil nejet uprostřed vozovky... No, byla to hrůza! Ale na mou obranu jsem na sedadle řidiče skoro ležela, neboť nešlo řádne nastavit na mou pidi výšku a furt ujíždělo, takže pedály jsem hledala opravdu intuitivně (nebo spíš neintuitivně v mém případě), taky byla řádná tma - prosimvás na nějaké kontrolování zrcátek zapomeňte, tolik vjemů najednou... Jako světla jsem měla zapnutá, to ne, že ne, jen jsem ještě předtím stihla řádně setřít a ostříknout přední sklo :) Naštěstí toulaví psi i kočky byli někde v bezpečí, jen se objevil zatoulaný cyklista, ale ten rychle vyhodnotil situaci a brázdil to málem škarpou... To nemluvím o pobavení všech okolo, když jsem na něj (jako na toho kamaráda, ne cyklistu) vykřikovala, že tam PROSTĚ NEVLEZU, že jsem neřídila šest let. Ze tmy se na to ozvalo: "Tak na to se rád podívám" aneb měla jsem velký fanklub. Chvíli se děsil i kamarád, že na tom parkovišti něco nabourám, neboť jsem nemohla najít výjezd (neupozornil včas, chápete) a museli jsme ho celé objíždět... Nakonec jsem ale byla pochválena :) To asi, že jsme přežili.

Prý mám jezdit častěji. Že mě zase jako vytáhne. No, ale já si myslim, že teď spíš sedí někde u panáku, je rád, že je, a pořádně to rozdýchává... Adrenaliny zase.

středa 7. srpna 2013

Sečteno, podtrženo

Nejprve ještě, co se tu z Vrasny nevešlo. Rosa se mě zeptala, co je tam nejlepčejší. To je jedna z takových těch složitých otázek, nicméně je dobré si je uvědomit a zkusit na ně odpovědět; už jen sami pro sebe. A tak jsem přemýšlela a napsala jí tohle "mě asi hrozně baví takový ten pocit 'člověka bez historie' (nebo identity nebo jak se tomu jevu říká), jakože tě tam nikdo nezná, můžeš si dělat co chceš a být, kým chceš. ráno ráda plavu v tom klidném čistém moři. a taky mě baví jen tak se procházet uličkama a prohlížet si ty místní domečky a zahrádky... celkově jsem prostě jen tak ráda, že jsem"


Jak to bylo s plněním a neplněním předsevzetí: na Meteoře jsem byla, psát jsem vám psala, skútr jsem si nepůjčila (bože, jak ten asi musel vypadat?!), ale kolo byl dostatečný adrenalin, z mořských potvor jsem vyzkoušela akorát krevety (jinak, vtipně, jsem měla ještě dvakrát tuňáka z plechovky, neb tam nebyla žádná rybárna, kde by se dala čerstvá havěť nakoupit), sluneční alergii jsem rozhodně nedostala, ani jsem se nespálila (věčná sláva Daylongu pro děti s faktorem 30), nicméně je mi teď říkáno, že jsem se ani neopálila (no, to se dalo čekat), běhat jsem taky byla, sice jen třikrát, ale i to se počítá, ne? Tak u mě dobrý... Akorát nalakování nehtů klasicky nevyšlo - na rukách jsem to zvládla až v den odjezdu, odstín mint stále nevyzkoušen.

To bych nebyla já, abych vám tu nedala nějaké žvance jako bonus - salad, pasta, kuskus, salad a tak furt dokola, pohledy, které snad dojdou tento týden, čórnutý fík (ale že byl dobrý - jako přímo ze stromu) a neoslňující gyros. A jak vidíte, zásadně nejím v posteli ;)


No, a kdybyste náhodou byli někdy v situaci, že byste měli jet na dovolenou sami, tady jsem si dovolila malý seznámek pro a proti... Já musím říct, že za sebe jsem si to užila a výjezdu o samotě nelituju. Jedině kdo s tím měl problém, bylo okolí ("Jejda, vy jste tady sama?! To jako orpavdu?! No, a proč jste neřekla?! To jste mohla být s náma!"), které to naštěstí zjistilo až na poslední chvíli. No jo, na dovolené sám, to se prostě nenosí. Vím, že to mysleli dobře, ale jsem ráda, že jsem se z podobných návrhů nemusela vyzouvat od začátku. Kamarádka to okomentovala slovy: "Rebelové to měli vždycky těžké" :-D

PRO
- program je zcela na vás - vstáváte, jíte, spíte a jste na pláži přesně v tolik hodin a přesně tak dlouho, jak sami chcete
- když už vás pláž nebaví, můžete si udělat vlastní program (taková nesnesitelná lehkost bytí)
- můžete po pokoji chodit nazí
- nemusíte se za nikoho stydět na pláži (ani za sebe - nikdo vás tam přeci nezná)
- nemáte za nikoho dalšího zodpovědnost 
- nemusíte pro nikoho vařit, nečekáte frontu na sprchu nebo záchod
- nemáte se s kým hádat
PROTI
- nemá vám kdo namazat záda (taky vám je nemá kdo namasírovat - po celodenní cestě v buse dost důležité)
- nemáte s kým sedět večer u vína, krevet a podobně
- častěji máte strach (z hadů, žraloků, lidí atd. atd.)
- musíte sami zabít všechny komáry
- nemáte se s kým hádat

PS: Návrat do reality klasicky famfárový - nehorázný nedoplatek za plyn a ohrožení celé skladby a vůbec pokračování bytu. Nutno vyřešit do konce srpna, kdy nám končí smlouva. Podepsání smlouvy na zámku v Kuřimi ;) Zítra odjezd do Belgie, ale to už je poslední letní cesta do zahraničí, slibuju, pak už budu jen sedět na zadku, sekat latinu a dopisovat diplomku a připravovat se na budoucí povolání... V neděli jsem zas tu, tak se zatím mívejte ;)

Výlet no. 3 alias nadpozemská Meteora

Uááá, zas nic nestíhám, tak alespoň v rychlosti - třetí a poslední povyražení od pláže; kláštery Meteora.

V páskových sandálech (pravda stříbřitých) a dlouhých šatech jsem si opravdu připadala poněkud klášterně, nicméně nebyl moc čas to řešit, neb se odjíždělo už v šest hodin (pro mě za normálních okolností opravdu nekřesťanská hodina).


Tentokráte stačil pouze mikrobus, zato s námi jeli hned tři delegáti - jedna paní pro Rumuny, jedna pro Maďary a pro tři kusy Čechů byl opět nasazen delegát Jakub, který mi povykládal, že je původně z Ostravy, ale že už sedmnáct let žije v Aténách, že jsme vlastně kolegové, neboť má vystudovanou archeologii, ale taky starou Řečtinu, kterou i může učit atd. atd. Nicméně jsem taky zjistila, že češtinu nemá tak špatnou (i když některé obraty volil dost zajímavě), ale má asi nějakou vadu řeči, protože mu nebylo pořádně rozumět. Zvlášť v kombinaci s mikrofonem to chtělo pekelné soustředění, aby člověk alespoň něco pochytil... Ale tak šup šup do mikrobusu, čeká nás dlouhá, pětihodinová, cesta!

A první zastávka u poutního místa - pramen lásky, krásy a zdraví a legendy z řecké mytologie. A jak se pozná poutní místo? No, prodávají se tam ikony, přeci! Ještě si protřít oči uzdravující vodou v jeskyni, ve které jsem se i já musela hodně krčit, zapálit svíčku a hodit za ni do kasičky dvacet centů (pak v kapličce objevit, že snad stojí pět eur! to jako ta jedna? no, můj odhad byl mnohem lepší... :)) a jedeme dál...


O několik hodin později... Objevují se první skály, v autobuse houstne atmosféra, zvedá se tlak, všichni se hemží, fotoaparáty blejskají... No, je to monumentální. Pak zastávka v prvním klášteře, v tom největším, ale je tam tuším už jen třináct mnichů. Celkově dnes klášterů funguje šest, z toho nejlidnatější jsou dva ženské kláštery - vůbec nejvíc je tam třicet sester.


Nevím, jestli je to tím vedrem, schody, vydýchaným vzduchem nebo ponurými malbami s oblíbenou křesťanskou tematikou - násilná smrt na všechny způsoby - ale dělá se mi zle. Klepou se mi nohy, je mi mdlo. Nic proti víře, mnoho proti náboženství a nejvíc proti církvi. Nezlobte se na mne, já už jsem taková. Voda, svačina, sednutí a je trochu líp, ale stejně už se cítím nějak nejistě. Tady bych to teda asi dlouhodobě nezvládala. Vfocený mám zase jenom venek - v těch atraktivních místnostech se nesmělo fotit (kostel, jídelna) a fotit třeba chodby byla nuda, lebky v kostnici mi zas přišly neetické.


U sester poněkud lepší atmosféra, ovšem naprosto přecpáno - dorazil autobus ruských turistů... Líbí se mi, že si jeptišky všechno obstarávají samy - prodávají lístky, dohlížejí na chod prohlídek, jsou vidět. Kupuju od nich bobkový list a doufám, že bude minimálně kouzelný.


Na cestě zpátky oběd - v mém podání řecký salát (trochu úlet za tři eura), frappé a zkouška baklavy, což je snad nejsladší dezert na světě. Nechápu, jak v tak horké krajině můžou mít tak sladké zákusky a ještě tak obří!