Děsně dloooouhý příspěvěk, ale plný optimistična

Tak jsem dneska odevzdala svůj další malý opus (dei - neboť mám čím dál tím víc pocit, že ta škola je tak trochu sekta, rozumíme si), neboť akademického psaní není nikdy dost, že? A teď už budu jen s malou dušičkou doufat, že mi ho uznají do státnic příští týden... No jo, to je tak, když si někdo jezdí po školách v přírodě apod., viď Žani?! Ale taky mám zase konečně trochu více času na nějaké smysluplnější (hehe) psaní - to jako myslím svou seberealizaci/psychoterapii zde, za což se slabším povahám omlouvám :) Ale ještě než přistoupím k těm zábavnějším věcem, dovolím si ještě jednu akademickou vložku: totiž zrovna studuju knihu na státnice, která se přímo naváží (a myslím, že dost oprávněně) do přístupu jednoho vyučujícího v mé komisi. Docela bych tomu neřádovi oplatila několik frustrujících hodin, kdy mu většina spolužáků (sic!) žrala, že penisy jsou v každém druhém literárním díle... Jen nevím, jestli jsou státnice na takové vypořádání vhodná situace, co myslíte? :) Ale já budu beztak nervózní až za ušima a v den D mě žádné takové silácké řeči ani nenapadnou.

A teď už k těm hezkým dvěma týdnům, ju? Jak už jsem předesílala (mi z těch akademických formulek už asi fakt hráblo), týden před tím minulým (to jest 20. - 26. květen, kdyby měl někdo jinou časomíru ;)) byl snad vůbec nejlepší od počátku roku. Mohlo za to několik událostí: opět úžasná lekce u DASH (aneb propagace tance pokračuje), po dlouhé době zase trampolínky - takže endorfiny dobity, báječná zkouška z psychpterapie uměním (ta esej, jak jsem vám psala, vážně zaujala) a následný výlet do Prahy!, po návratu setkání s důležitým kamarádem, se kterým jsme delší dobu moc nevěděli, jak se potkat a jestli vůbec a nakonec to bylo úplně v pohodě a jako dřív; a na závěr svátek, který byl po dlouhé době stvrzen i kytičkou (vlastně dárky jsem dostávala před, na něj i po něm :)). Ale hlavně. Určitě i díky tomuto všemu jsem se dokázala vyprdnout na všechny stresy kolem školy a všechno si zase řádně užít. Neřešit a být. Nice.

Ale vy chcete vědět víc o té Praze, že jo? Já o ní taky ráda napíšu! Po cestě tentokráte nic extra zajímavého, jela jsem si na vlně 'já jsem tak skvělá, dostanu doporučení od PhDr. Mariny Stejskalové, CSc., ne že by to nějak pomohlo, když je to dneska všechno přes známosti, ale stejně, už jen pro ten pocit, tralalalala' a dojela do uplakané a studené Prahy. Tam mě čekala kamarádka a šly jsme na poštu vyzvednout přeplatek za vodu (jo, vidíte, ještě peníze jsem dostala - no, báječný týden). Chápete to? My čabry? My jsme nechápaly :) Takže na teplou polívku do docela fajn podniku (škoda, že v Palladiu - taková rustikální restaurace) a pak zase za jinou kamrádkou objevit trafiko-kavárnu na Korunní. Kamarádka nakonec přislíbila i účast na mnou velmi očekávaném představení, které bylo nakonec jen za 50 Kč, neboť lístky zakoupeny těsně před - ani to víno jsem v příjemném báru Nové scény do sebe nestihla nasoukat. Ještě rychle přeletět těch pár řádků k programu a už tu byl dost psycho tanečně-módní film HAMLETOPHELIA prezetující kolekci Marcela Holubce, u kterého mě mrazilo, a to nejen z té hlasité hudby - bojim, bojim - a pak už vytoužený REEN, tedy představení o návratech a vzpomínkách, které nejsou nikdy stejné... Mně osobně to sugerovalo rozpomínání na nějakou party a to, jak si to každý pamatuje trochu jinak (co že ty interpretace vypovídají o publiku? :)). Začala mnou tolikrát omílaná hudba Amose Ben-Tala a já už jsem byla v rauši a zpívala si s ním a bavilo mě, jak tu hudbu znám a vůbec mi nevadilo, že po nějakých osmi minutách Kuneš zavelel restart, neboť se ta hudební smyčka nějak protáhla na více než osm dob (což teda hádám většině publika - včetně mě - nebylo jasné až do závěrečné diskuze :)). Bylo to vtipné, mělo to drive; na piedestal k Máji a Mah Huntu to teda nemůže, ale byla jsem spokojená. A jako bonbónek přišel ještě Kyliánův duet pro Kuneše a Novotnou (při kterém mi celou dobu vrtalo hlavou, jestli jsou, nebo nejsou pár - já totiž razím teorii, že se to u tancování vždycky pozná, a mám velké podezření, ale ještě jsem nesherlockovala na netu), což bylo něco naprosto neuvěřitelně křehkého a ladného, a ta Natašina odhalená prsa tam prostě patřila a vlastně vůbec nerušila ani nepobuřovala. Krásné. No, pak ještě trochu pokecat na bytě kamarádů a rychle do hajan, ať jsme čerství na Rosu a Kubíka, že jo?! Super dopoledne to bylo. Minimalistický Moment zabodoval u všech tří - designem, pohodlnou sedačkou, na které se daly dělat stojky a jiné vylomeniny, knihovničkovým antikvariátem, snídaňovou kaší (to teda jen u mě a Kubky - aluze/haluze, neboť z něj neztak bude jednou slavný umělec - ale o to víc jsme si spolu pomlaskávali), sympa obsluhou... No, posuďte sami:

 Jednoduchost, čistota a přitom zábava

Já mám jasno

Lístky

Knihovnička a nejlepčejší vizitky viz Rosa, přední trakt osobně, viď

 

A ti dva, no co vám budu říkat? Živá Rosa je stejně bájo jako ta online a Kubík největší elegán s krásným 'ahoj' a velmi poučnými materiály o autech. Tak příště snad v Brně ;) A došlo i na ten nejprvnější dárek k svátku, aneb etue (možná jsem mimo, ale já jsem se rozhodla tomu tak říkat) s příběhem ;) Neboť prostě není zelená s mráčkama, nebo co, ale krásná rosovská: s hořčicovou koženkou a šedýma puntíkama a hodí se mi do sady i k deštníku, takže ji mám já. Heč. A ještě jednou děkuju, skamarádily jsme se velmi rychle! No, ale jedenáctá odbila a já jsem musela mašírovat na vlak do Brniska, neboť studenti se zrovna rozhodli, že děsně potřebujou angličtinu a hodinu nezruší ani za zlaté prasátko - Murphy, znáte to ;) Ale v nejlepším se má přestat, takže dobrý.

A tady ta zmiňovaná svátková kytička (děkuju kamarádi), že je fotogenická?! 

No, a pak přišel víkend a já jsem zase nic moc nestihla do školy, ale už tu bylo balení a škola v přírodě. O té jsem vám slíbila taky něco povědět, že... Tak jo. Jak jsem se vám tu vyplakávala, nakonec všechno dobře dopadlo. Dokumentovali jsme sice jako tajtrlíci, ale vysvitlo to sluníčko a všichni byli hned spokojenější a veselejší. Lesa si děti užily dostatek, o volno nás kolikrát i prosily; a na jídlo už jsme neslyšeli žádné stížnosti (ještě aby jo - kdo má v jídelně ručně dělané knedlíky a krouhané zelí? to nemluvím o speciálním vyvařování pro diabetika a celiaka). Várnici jsme jim strčili ještě víc pod čumák a upozorňovali na ni, co to šlo. Nakonec jsme snad všichni odjížděli jako docela spokojení indiáni. Ale abych nepředbíhala... Škola v přírodě totiž měla také svou druhou tvář - totiž družbu s horskou službou... Stává se nějakým nepsaným pravidlem, že tyhle dva výcviky se pravidelně pořádají ve stejnou dobu prý už několik let. Já jsem to zažila poprvé loni, ale to nebylo nijak akční, což teda o letošku nemůžu říct. Hned druhý večer jsme byly pozvány na šampaňské (neboť horalové zapíjeli úspěšné běhy), ale naštěstí jsme včas utekly, neboť večer byl bujarý a skončil až v pět ráno rvačkou. Hádejte třikrát, čím byla způsobena? No jo, porvali se o to, které 'hory' (dávám do uvozovek, neboť každý soudný Čech ví, že žádné hory vlastně nemáme, ale pšššššt, o tom se musí potichoučku) v Česku jsou nejlepší :) Další večer už jsme se teda zdržely déle, což mělo za následek opět brzký odchod den poté, ovšem poslední večer jsme si chtěly taky užít, takže jsem vydržely do nějakých pěti do rána. Nápad s pitím tequily nebyl zrovna nejlepší, neboť jak na potvoru měly děti poslední den k dopolední svačině pomeranč - jooo, bylo to těžké ráno. A vlastně celý den a pak i sobota a něděle, neboť se mi únava a rozlámanost zažraly do celého těla a postupně jím cestovaly, takže mi každý den bylo blbě jinak :) Nicméně jsem se tam poněkud skamarádila s jedním horalem a teď napjatě vyčkávám, jestli dopadne návštěva v Brně... Rozmazávat to nebudu, nechám na vaší fantazii, každopádně držte mi pěsti - od vás to pomáhá! ;)