pondělí 29. dubna 2013

Vegan chce být kamarád

No jo, tenhle víkend byl ve znamení konečně slibných rande. Sobota podnikatel, neděle psycholog. Oba působili příjemně už při on-line komunikaci, dokonce ji ani nijak záhadně neutli, když už mělo dojít k nějakému setkání, dokonce ani nezapomněli setkání domluvit. Přišli. A bylo to milé a povznášející. Konečně. To abyste viděli, že kromě kritiky umím taky chválit.

Sobota fyzicky dost můj typ - tmavé vlasy, oči takové té neurčité šedo-zeleno-nějaké barvy. Od začátku uvolněný, hned mi vlepil příjemné pusy na tvář a vyrazili jsme na výlet. Asi jsem mu trošku vyrazila dech s prodloužením původní procházky - nakonec jsme z Palačáku (vlastně medláneckého kopce, jak jsem byla poučena o nepravdivosti rozšířeného mýtu) došli až na přehradu - místy vlastní trasou, takže i dobrodrůžo bylo. Cítila jsem se dobře. Mluvil dost, ale taky poslouchal, naše sféry zájmu jsou dost odlišné, ale myslím, že jsme se navzájem bavili, cesta ubíhala, dokonce mi vzal tašku, což nebylo vůbec nepřirozené, byl milý. Akorát jsem zjistila, že občas opravdu Slovákům nerozumím, co něčím myslí, respektive mi chvíli trvá, než na to přijdu. Zajímavá zkušenost. Na přehradě v restauraci-zaparkované lodi (nebo spíš zabetonované lodi :)) kofola a on voda, kde se vyjevil s pro mě docela šokující informací - je to takový ten člověk, co by dokázal žít skoro jen ze vzduchu. Nikdy, opakuju NIKDY nepil kávu (rozumíte? já u toho otevřela i pusu), čaj mu nechutná, ale pije ho, protože je zdravý, je to úplný vegan (teda zatím rok, ale ani z nějakého přesvědčení, ani z nutnosti - prostě to chtěl vyzkoušet a nic mu nechybí, takže ho to nijak neomezuje a nemíní měnit), taky je abstinent a nekuřák. Takže žádná závislost. Vlastně prý vůbec nezná chutě na něco, nebo potřebu něco jíst - pouze doplňuje energii. Takže víceméně voda a zelenina, ještě teda o vločkách se zmínil. Pochytila jsem, že taky nesolí a nekoření - takže prostě taková ta kojenecká fáze. Což je na jednu stranu strašně krásné a ušlechtilé (a proč to tak nemůžu mít, sakra, já), ale na druhou stranu - co s takovým partnerem? Komu jako vařit, kde se realizovat? A jak to stravování řeší nebo neřeší u okolí? Jako tohle by na mě byl fakt extrém - víte, že nemám disciplínu. Ale i když mě to trochu šoklo, pořád to byla jedna věc (plus nějaké plavání mezi žraloky jako sen), která byla znepokojivá, na mnoho dalších, které byly víc než fajn, takže jsem si to užívala a při loučení v tramvaji a mávání měla pocit, že se určitě ještě sejdeme. A takyže nejspíš sejdeme, protože ho zaujalo moje doporučení na další procházku, ovšem přišla mi zpráva, že by to viděl na kamrádství. Hm... Přeloženo - nezaujala jsem ho fyzicky? Jako přišlo mi, že mu se mnou bylo taky příjemně. Tak alespoň zatím nemusím řešit tu jeho naprostou vnitřní čistotu (třeba jsem ho taky šokla svým kávomilstvím nebo výroku o relaxu při vaření) a pak se uvidí. Ale jsem zvědavá na další sraz.

Neděle studené počasí, takže nakonec místo zmrzliny jsme šli do Podobrazů na lungo s mlékem a mangový džus s vodou - v chutích jsme se teda zatím naprosto shodli (po včerejšku jsem se opatrně ptala na jeho vztah s kávou - muži v tomhle obecně nejsou tak zajedno jako ženy, řekla bych - ale byla jsem naprosto ulidněna :) to by mohl být doma i ten kávovar, uf :)), stejně jako ve spoustě dalších věcí. Pro mě to teda jiskřilo trošičku míň než včera, ale bylo mi opět velmi příjemně a uvolněně a myslím, že to má potenciál. Krom toho už při loučení sliboval další vycházku, takže tentokrát snad nové modropéřové náušnice opravdu zabraly ( i když pochváleny byly už včera). Chlapec je tedy taky abstinent, ale teprve od minulého měsíce - jestli se vám zdá, že to nějak moc řeším, tak byste měli znát mé kamarády - já jim představit abstinenta, tak je pro něj ten večer osudným... Bavili jsme se teda hodně o škole, protože jsme oba humanitně zaměření, krom toho se zajímáme o stejnou věc - psychoterapii uměním - a oba se pohybujeme v pedagogické sféře. Vtipný mi taky přišel, takže hlavní kritérium vlastně splněno, krom toho oba děláme tajné závody, když jsme na bazéně (já tam teda dlouho nebyla), akorát ještě potřebuju dozjistit, jak to má s kulturou. Sice dělá hudbu, ale asi úplně jinou, než na jakou jsem zvyklá a o alternativě se vyjádřil trochu pochybně, ale moc jsme to neřešili. Je z Brna, ale dlouho žil i v Českých Budějovicích. Zní to dobře. Má teda tattoo (a takové dost podivné - ale taky na něj nebylo čas, příště) a když se vyjádřil, že by se vlastně mohl asi živit i hudbou jako DJ nebo něco, tak na mě šly trochu osypky (toto už ne, to známe, to už jsme měli - teda bez ambice se tím živit, ale stejně), ale to jsou zatím detaily, které netřeba řešit, krom toho i pro něj samotného to vypadalo jako hodně hypotetická cesta. Z Podobrazů jsme vylezli ještě na špilas - na něco dalšího byla vážně kosa. Tak příště snad něco delšího...

neděle 28. dubna 2013

Ne ne, nezmizela jsem z povrchu zemského...

...ale jen z prostoru webového. Ale zase má to svoje důvody - stihla jsem některé docela zásadní věci, třeba: zmiňovaný taneční festival v Praze (o tom tady nejspíš ještě něco uslyšíte), dokončit svou oborovou práci na anglistice (třikrát hurá plus se těšte na pár vtipných historek), rozeslat svůj doladěný životopis po všech čertech  - výsledky viz dále, dalších více či méně neúspěšných rande (to vás zajímá, já vim, takže pustím nějaké detaily), jedno příjemné grilování u kamarádky na zahradě a jedno válení se s pivem na dece v Lužánkách, když mi odpadla hodina v jazykovce, což se nakonec zvrhlo v rozebírání naší černé budoucnosti ve smyslu humanitního diplomu, společně ležících životopisů na školách všude po Brně a chlupatých, smrdících chlapů u televize - jo, holky mají jasno :-D A taky bližší seznámení s Rosou, která je v osobní komunikaci stejně milá jako na svém blogu. A ještě od ní budu mít (vlastně imaginárně už mám) nejlepší tašku na světě! Takže se pohodlně usaďte, bude to na dlouho, však mě znáte...

Já to vezmu popořadě, ale můžete libovolně přeskakovat dle vlastních preferncí; takže jako první Česká taneční platforma 2013, potažmo i můj výlet do Prahy. Vlastně to bylo celé fajn, i když jsem se vrátila dost utahaná a taková nějaká smutná, ale to asi souvisí celkově s mým naladěním poslední dobou - je toho na mě vcelku dost a promítá se to i do mojí psychiky. Popojedem :) Nakonec jsem byla na třech představeních, všechny v Ponci, kde měli tuhle krásnou výzdobu:

 Je libo chřest, nebo artyčok?

 Kapustový svícen i s heslem na wifi - snad mě nezavřou...

 Mrkve a pan barman. Všimněte si taky nabídky, byla vážně pestrá!
 

My jsme si s kamarádkou (ona se asi bude trochu cukat, že jsem ji tu dala, ale sluší jí to a stejně jsem vám ji musela ukázat, protože je to právě ona, kdo mě uvrtal do tohohle blogu) sedly k povadlé ředkvi a pak společně zhlédly Orbis pictus, který mě velmi lákal, ale nakonec moc nenadchnul. Duet pohrávající si s Jungem a kolektivním nevědomím, kdy občas člověk jasně četl aluze na vyhnání z ráje, ukřižování apod. (to to diváka samozřejmě bavilo a občas byla i možnost se uchechtnout - to jsou u mě vždycky plusové body), ale povětšinu doby to pro mě bylo takové zmatečné pobíhání sem tam vzpírající se jakémukoliv vysvětlení nebo pocitu; krom toho celou dobu na ubíjející industriální hudbu. No, můj šálek to nebyl, to vám povím. Další večer jsem byla na loňském divácky nejúspěšnějším představení Kolik váží vaše touha od VerTeDance alias opus pro čtyři tanečnice a kapelu Zrní. Tancovalo se o fyzičnosti (zejména té ženské), vztahu k tělu, k nahotě, tématice svlečení se (fyzické i psychické) atd. No, bylo vám to místy vcelku šokantní, jindy zase velmi vtipné a celkově velmi náročné po stránce taneční i herecké. Asi doteď to neumím dobře vyjádřit slovy - kolikrát jsem byla přimražena k sedačce, někdy až na hranici nepříjemných pocitů. Ovšem všechny tanečnice mají rozhodně můj velký obdiv. A VerTeDance je skupina, kterou se zcela jistě vyplatí sledovat - trochu předběhnu a vyzradím, že cenu diváka vyhráli i letos, a to za představení Simulante bande, které jsem viděla už dříve v rámci Malé inventury a musím uznat, že jde o opravdu výtečné představení. Projekt, který je postaven pro dva tanečníky a dvě tělesně postižené teď-už-tanečnice, opět živě doprovází kapela DVA. Opět neuvěřitelné výkony a dle mého názoru skvěle uchopené téma, které je rozebráno hned z několika úhlů pohledů a možných vztahů mezi zdravými a postiženými - lítost ze strany jedné, vydírání ze strany druhé, žárlivost, hrdost i bytí na obtíž, pomoc, která nepomáhá apod. Rozhodně doporučuju! Ale zpět k Taneční platformě - jako bonbónek nakonec jsem si nechala Jezdce od mé milé Lenky Vagnerové, kvůli čemuž jsem se rozhodla jet do Brna až půlnočním vlakem (představení bylo v neděli od devíti). Ale myslím, že se vyplatilo. Ačkoliv zraněná Tereza Voříšková (na kterou jsem byla zvlášť zvědavá) byla alternována Markétou Frösslovou, která musela ještě dojet z Plzně, kde v ten večer také hrála, představení proběhlo zcela profesionálně (prvotní obavy o integraci herečky mě záhy přešly - i náročné taneční pasáže zvládala bravurně), tradičně nechyběl vtip a pohrávání si s tématem a jeho aluzemi. Jé, já vám vlastně ještě neřekla, o co jde. Inu jezdci jako jezdci oblohy, tedy ptáci - byli jsme svědky lopocení se se stavěním hnízda, sháněním potravy a krmením mladých i prvního letu. To vše prostřednictvím náročných tanečních variací. Krásné. Mah hunt je sice pořád top, ale byl to pěkný závěr festivalu.

V rámci Prahy ovšem ještě proběhly dvě akce, které jsem slíbila zmínit: jedno nepovedené rande a setkání třetího druhu ve vlaku. Tak nepovedé, to zas asi trochu křivdím, ale nebylo to ono, no. Chlapec nějak napadal na jednu nohu (neměla jsem odvahu se ho na to ptát), nejprve nemluvil skoro vůbec, pak zas moc a o věcech, co mě vůbec nebraly. Ale byl hodný, to jo. Zaplatit za oba pro něj byla samozřejmost a ještě mě doprovodil do centra, na druhou schůzku už mě to ale netáhlo, ačkoliv on asi taky nebyl kdovíjak uchvácen, když už se neozval. I když se teda chvíli zdálo, že se mnou půjde i na nákupy do Palladia :) No, víc bych to asi nerozmazávala. To raději přihodím něco z toho obchoďáku, kam jsem mířila za jediným účelem - Body shop, a radostně si od tama odnášela mangové tělové máslo (kdyby mi to někdo dal na talíř, určitě si myslím, že to je jedlé - vůně i konzistence si o snězení přímo říká) a mangový balzám na rty, takže jistě pochopíte, že jsem nemohla odolat a musela si v místní zmrzlinárně koupit taky mangový sorbet - mňam! Na mango já trpím! No, ale ta cesta vlakem... To je jeden z příběhů k mé oborovce (tedy práci o rozsahu zhruba bakalářské diplomové práce, kterou vyžaduje můj nediplomový obor, tedy anglistika :) chytáte se ještě? :)), neboť jsem si jednu z jejích fází vzala právě do vlaku na proofreading a po několika minutách jízdy z mé spolusedící, která mi celkem často koukala přes rameno, vylezla otázka, jestli je ta práce pro jednu z vyučujících na naší univerzitě (řekla konkrétní jméno). Ta sympatická cizinka byla vyučující ze Španělska, která se právě vracela domů z měsíční stáže u nás na anglistice! A její specializací není nic jiného než současná kanadská literatura (já píšu na jednoho současného kanadského autora indiánského původu a vlivech tradiční ústní indiánské slovesnosti a vyprávění na jeho dílo), takže neuvěřitelná náhoda. Vlak byl úplně plný a ona si sedla zrovinka vedle mě. Krom toho autorka, kterou ve své práci často cituju, není nikdo jiný než její kolegyně z univerzity :) Milé to bylo. Dokonce jsme se shodly i na oblíbené povídce od toho 'mého' autora. Ale já jsem historek slíbila více, i když ta další pro mě osobně už tak zábavná není. Hotovou práci jsem prošla znovu už asi podvacáté, poopravovala ještě drobnosti a odevzdala ji teda s docela klidným srdcem k poslednímu čtení svému vedoucímu. No, ale kde já nezvládnu udělat botu? Samozřejmě hned na titulní straně a dokonce v jeho jméně, čemu hlavně jsem se chtěla vyvarovat, takže jsem si to schválně několikrát kontrolovala oproti oficiálnímu zdroji. A šup, v prostředním jméně o čárečku navíc aneb Allan místo Alan. Ještěže můj vedoucí je docela v pohodě chlap, který se mi snad jen vysměje, a že kroužková vazba se dá oddělat a strany vyměnit. No, ale stejně si připadám jako největší diletant - to jsem té práci zas udělala reklamu teda...

A ještě ty životopisy. Studuju dvouobor čeština, angličtina jako učitelství pro střední školy na brněnské fildě (ofiko názvy tady psát nebudu - není to přeci motivační dopis... ačkoliv; kdyby někdo o něčem věděl :)), což bych měla zakončit pekelnýma státnicema z češtiny v září (aneb no okruhy, no potítko, přejeme vám pěkný den a odpovídejte v rozvitých souvětích - jste přeci bohemisté), ty na anglistice mám už v červnu, ale tam jsou vcelku normální. Myslím, že praxe mám docela dost (od škol v přírodě přes soukromé doučování až po lektorství v jazykovkách), což je sice všechno hezké, ovšem v dnešní situaci se maily s hlavičkou 'žádost o práci' tuším rovnou posílají do koše a jejich autorům dávno vytvořený mail se slovy díků, plné kapacity a zařazení do evidence... Nicméně i já jsem šla do toho procesu bití se o necelých patnáct tisíc měsíčně na státní škole, neboť děti a náctiletí především. Občerstvila jsem si životopis (hihi), vybavila ho příjemnou optimistickou oranžovou barvou, dokonce si stvořila fotku, což je kapitola sama pro sebe - fotila jsem se sama a jak mám krátkou ruku, na všech fotkách si připadám, že trpím akromegálií, snad to nenapadne i ty ředitele, ale k fotce se asi ani nedostanou - splácala motivační dopis plný vizí o propojení výuky a psychoterapie uměním apod. a toto vše zaslala asi v šedesáti kopiích na všechny možné i nemožné střední školy v Brně a okolí. Za chvíli se začaly vracet jako bumerang - všechno zamítnutí, není místo. Úplně náhodou jsem narazila na inzerát s mou aprobací (jupí, jupí), ovšem teď začnou ty záporné body: v horní-dolní až u Vyškova, tedy dojezdnost 50 minut busem (a já a ranní vstávání) a ještě na základce, kam jsem teda původně úplně nechtěla. No, ale člověk míní a doba mění, nebo jak to je - ve čtvrtek se tam jedu podívat...

Toť tedy mé jasné vyhlídky. Ale odevzdání té hlavní magisterky na češtině i státnice z angličtiny jsou ještě relativně daleko, počasí je báječné (dnešek se promíjí - alespoň se dalo do kavárny), už brzo dostanu tu Rosy tašku, ve čtvrtek máme babinec a o víkendu jedeme s bohemisty na tradiční Toulky, tentokráte do Kroměříže. Takže svět je vlastně fajn, nemám-li pravdu?




úterý 9. dubna 2013

Jak bylo hezky a jak Žana špiónila v Atlasu

Vyjde slunko a najednou všechno jde. Alespoň u mě teda. Z postele jsem pro jednou opravdu vyskočila, protože mě po dlouhé době zase probudily prozářené závěsy. Vzduch byl svěží a voněl (jestli se to teda dá ve městě říct - maminka se mi půlku pobytu v Brně snažila vsugerovat, že se tady fakt hůř dýchá - jako by nestačila ta famózní voda) a já jsem šla učit s tím, že bych se raději procházela; takové krásné ráno! No, ale říkala jsem si, že oni tam se mnou taky musejí sedět, a určitě by taky raději byli venku, tak co. Nicméně ani o procházku jsem něpřišla - paní až na místě zrušila poslední hodinu (což znamená, že jsem ji stejně měla zaplacenou - máme totiž v jazykovce takový systém, že firmy musí lekce rušit minimálně 24hodin předem, jinak už se to počítá, což je fér), takže jsem skončila už o půl dvanácté a hned si vymyslela náhradní program (to by mi šlo :)).

Cestou domů jsem se stavila do místní pobočky Sklizeno, mají to tam vážně hezké a všechno to vypadalo moc dobře, ceny teda většinou vyšší, ale to k tomu patří. Já jsem zkusila vzorek tmavého pečiva, taky jsem koupila jablka a čerstvý sýr a všechno to je moc dobré, doporučuju! No, a jak jsem byla taková veselá z toho sluníčka a že budou koláče bez práce, řekla jsem si, že se mi vlastně vůbec nechce vařit ani míchat nějaký salát, že si někam zajdu na oběd. Nakonec jsem se rozhodla pro gordon bleu (přesně na nějaký takový žvanec jsem měla chuť) se šťouchanými brambory. Vím, není to kdoví co, ale měli to docela dobře připravené a já jsem si užívala. Porce samozřejmě nad moje síly, ale to už tak člověk u menu čeká, že to nedojí. Ještě jsem to zalila malým pivem (výživoví poradci poněkolikáté převrátili oči v sloup), což je u mě taky docela výjimečné, ale bylo to fajn. Já pivo krom léta moc nepiju, i když možná, že právě to sluníčko mi to léto a pivo tak nějak evokovalo... No, a hurá na tu procházku, natřepat oběd. Cíl byl jasný - již zmiňované Café Atlas, kam jsem se o víkendu nedostala. Do centra je to 3.5 kilometru (právě ověřeno na mapách, hihi), takže tam a zpátky - to není špatné, ne?

Došla jsem, opravdu již docela toužící po kávě, a přivítal mě vzdušný čistý prostor, stoly a židle byly vyměněny za mnohem elegantnější (oproti předešlému podniku), na stěnách krásné a vtipné tapety kombinující exotickou květenu a zvířenu s Oscarem Wildem apod. Podobné výjevy na oči-přitahujích světlech. Krásný interiér.

Příjemný výhled - velká okna trochu připomínají Tugendhatku.

Lístek vyveden v podobném stylu, taky pěkné (i když ta vazba na dva kroužky podle mě nění úplně to pravé ořechové - možná to byl záměr, ale co to mělo evokovat? jestli encyklopedii/atlas - napadají mě akorát takové ty katalogy nabízené někde v televizi, nebo jak - jak jste si museli objednávat jednotlivé karty. jednu dobu to frčelo, pamatujete? tak nevim, jestli je tohle zrovna dobrá asociace :)), nabídka docela zajímavá - standardní výběr káv (včetně cen), ale k mání taky cider, limonády Zonky, horké čokolády...

Alkohol jsem teda nějak zapomněla projet, ale taky tam byl. Zajímavé snídaňové menu včetně husté vege polívky. Jen teda chyběla nabídka kavárnou docela propagovaných koláčů - jedna slečna se tam na ně i ptala, ale obsluha jaksi nebyla schopna kompetentně odpovědět. No, a tady už se dostáváme k těm záporným bodům. Tak směle do nich... Celou dobu jim bylo vidět do kuchyně, která je přímo u baru (z nějakého důvodu byly celou dobu otevřené dveře), a teda pohled na oleje a octy (takové ty klasické ze supermarketu v pet lahvích) a nevím co ještě nebyl úplně příjemný. Já myslím, že do kuchyně by se prostě vidět nemělo - pro klid obou stran :) Ovšem asi ještě větší zádrhel byl personál. Já vím, teprve se rozjíždějí, obsluha je asi nová, v kavárenské praxi ještě nezaběhlá (což vedlo k uvědomění, že až si budu kavárnu otvírat jednou já, hihihihihihihihihihihi, bude nejlepší přetáhnout obsluhu konkurenci, nebo využít už nějaké zaběhlé, protože to prostě jinak působí dost neprofesionálně), ale prostě bylo to.... No, nejdřív asi i milé, člověk leccos odpustí, ale pak už spíš smutné, protože mi přišlo, že číšník si za to mohl sám, ne že by byl nešikovný, ale prostě takový lajda nepozorný roztěkaný (jako já dopoledne u psaní diplomky, hehe), který si z toho vlastně vůbec nic nedělal. A to mi tak vlastně přijde i celkový dojem z podniku - že místo toho, aby se od začátku snažili na maximum, spíš tak nějak proplouvají, však se uvidí... Snad se to časem zlepší, protože to místo má opravdu potenciál. Bohužel vždycky je to nejvíce o lidech, tak uvidíme, určitě jim ještě šanci dám, ale zatím to vidím zase na své osvědčené kavárny. Ale zpět k oné návštěvě. Objednala jsem si espresso lungo s mlékem a poprosila jsem o větší sklenici vody k tomu. V lístku měli uvedeno, že mají kávu z různých pražíren, že se máme informovat u obsluhy. Tak jsem se informovala (s představou, že si tedy budu moci vybrat pražírnu); trochu mě zaskočila odpověď: "Myslím, že tam teď máme Filicori", šlus. Volba teda žádná. Dobře, dobře, však to je dobrá káva, dám si. Číšník byl velmi komunikativní, ale zároveň trochu mimo - lehce mi připomínal jednoho muže, takže jsem některé věci docela čekala, v mnohém ovšem očekávání předčil :) Domluvili jsme se, že udělá klasické espresso a dodá k tomu horkou vodu na dolití, což by bylo fajn, kávu ovšem donesl i v tom hrnečku na klasické espresso, takže ve výsledku horká voda už nebyla kam dolít, pokud jsem chtěla přidat ještě mléko. Fajn, to nějak udělám, nevadí. Vodu zpomněl. Tu studenou myslím. Ale sám se hned omlouval a donesl ji za chvíli; v pohodě. Nicméně káva moc dobrá nebyla. Ale možná je to tím, že klasické espresso nepiju úplně často, takže to nepoznám.

Za nějakou dobu si ke stolu vedle přisedli tři Němci - číšník je docela vtipně zdravil (něco ve smyslu Ich spreche Deutche-English, což mi přišlo milé), ale ukázalo se, že oni mluví Deutche-česky, což bylo jednodušší. Jejich objednávka byla dvě klasická espressa, jedno kapučíno (pro slečnu), číšník sám upozornil na vodu, kterou asi "chcete, že?". Hned mě napadlo (nevím proč, ale opravdu mi to v hlavě hned naskočilo), že to určitě donese naopak. A taky že jo (doufám, že jsem mu to nějak nevnukla): za chvíli dorazil s dvěma kapučíny - Němci trochu vykulení, ale očividně nechtěli dělat obsluze problémy, jeden si to kapučíno nakonec dal. Voda nikde. A už nedoputovala ani nikdy potom - jeden Němec si pro ni nakonec šel sám na bar... Když už mě poněkolikáté napdalo, proč tam vlastně nehraje žádná hudba (nějaká příjemná kulisovka, že jo), bylo mé přání vyslyšeno, ovšem zase jsme si nějak nesedli: byly to dunivé rytmy nějaké world music (já ty škatule neovládám, ale asi tak něco), což i při nízké hlasitosti působilo dle mého názoru nepatřičně. Snad zase nějaká aluze na ten atlas a exotiku, ale myslím, že do kavárny se opravdu hodí spíše něco klidnějšího. Krom toho si doporostřed kavárny sedly dvě slečny, z nichž jedna byla poněkud hlučná (nevýhoda jedné místnosti je, že se lidé navzájem často slyší), což mi taky nebylo dvakrát příjemné. Já se tam snažila dělat výpisky na diplomku. Do toho se tam prohánělo dítě (podle všeho nejspíš od paní v kuchyni) na kolečkových bruslích, které, zatímco jsem šla na záchod (ty jsou totiž úplně mimo kavárnu - u hlavního sálu), se zranilo (myslela jsem nejdřív, že se holka bouchla hlavou o bar, nakonec to vypadalo jen na skříplý prst), čemuž se upřímně řečeno nedalo divit... No, rozhodla jsem se, že zaplatím a že teda i přes nějaké nesrovnalosti nechám dýško - jsou přeci noví, potřebují motivaci. Číšník se usmál a řekl mi: "tak to jste mi nechala osm korun". Nevím, možná už jsem byla trochu zasedlá, ale přišlo mi to poněkud zvláštní.

Možná jenom špatný den, možná jenom ten těžký rozjezd, nicméně doufám, že tyhlety věci ještě vychytají, protože by to mohl být opravdu příjemný podnik úplně v centru. A až rozkvetou sakury kolem, bude to úplně boží!

A co vy? Byli jste tam někdo? Máte nějaké postřehy?

pondělí 8. dubna 2013

Jak Žanička ke ztraceným sestřenicím přišla

No, to bylo tak... Jednoho dne jsem prostě měla dva táty, tři babičky a tři dědečky, bratrance, sestřenice, tety, strejdy a tyhlety okolo už se ani neodvažuju počítat. Ještě že máma byla jen jedna; máma je prostě jistota! Ale tak nějak více polopatě: našim to zkrátka tak nějak úplně nevyšlo, takže si jednoho dne táta sbalil věci (respektive byl nucen si je sbalit) a tak trochu zmizel z mého života. Nejdřív jenom trošku, to mi bylo pět, pak ale víc a víc, až bylo jednodušší si na něj vlastně nějak nepamatovat, než trápit Ježíška, který měl zařídit, aby se vrátil. No, nevrátil. Ale přišel jiný. Nejdřív pán, pak za nějakou dobu z něj byl táta. To, když měla přijít na svět moje sestřička, za kterou jsem moc ráda, a o které nikdy neříkám, že je falešná, nebo nevlastní, nebo, jak se to označuje. A za taťku jsem taky ráda. Asi teda nikdy nebudeme mít takový ten úplně blízký vztah, jako prý dcery s otci mají, ale vím, že toho pro mě udělal a dělá moc, máme se rádi, respektujeme se. A už jsme měli pár hodně dojemných momentů, na které nezapomenu.

Nicméně zpět k tomu prvnímu, k tomu, co mi dal život. Má ještě dva bratry, kterým to v rodinách teda taky úplně nevyšlo, ale z nich jsem, když to všechno ještě bylo docela dobré, měla dvě sestřenice a jednoho bratrance. Všichni starší než já (takže jsem si mohla užívat roli benjamínka, juchů!), ale jen o trochu, takže jsme byli docela dobře k sobě a jako malí si užili hodně legrace. Teda, alespoň jak já si to pamatuju. A to si toho nepamatuju moc. Vytěsnění je zvláštní mechanismus... Ale jezdívali jsme pravidelně na dovolenou v karavanu, taky si pamatuju na nějaké akce u chatky dědy a babičky v zahrádkářské kolonii (zvlášť se mi do paměti vrylo tamní kolo štěstí ze Dne dětí a taky jsem si naprosto jistá vůní toho domečku), rodinné oslavy... No, asi to mám dost zromantizované, docela dobře si dovedu představit, jak se se sestřenkama hádáme a pereme o nějkou hloupost, ale takovou vzpomínku nemám. Nicméně jsem přestala vídat toho tátu, čímž pádem samozřejmě i své dětské společníky. Nejdýl se držela babička. Ještě dlouho po rozvodu našich mi nosila mikulášskou výslužku a nějaký dárek na narozeniny. To bylo to období, kdy jsem měla tři babičky a tři dědečky, ale reálně vlastně jen jednu a jednoho - ty od mamky, kteří s námi bydlí v jednom domě. S jednimi se kontakt přetrhal, s těmi druhými jsem ho už nikdy pořádně nenavázala.

Tátu jsem pak párkrát potkala v Brně (ironií osudu jsme se octli ve stejném městě) a vždycky jsem z toho měla šok a ještě nějakou dobu potom nepříjemný pocit. Ještě jsem mu neodpustila. Po nějaké době se ukázalo, že to, co se zdálo být krásně zapomenuto, perfektně zahlazeno a přebito jinými zážitky a vzpomínkami, se stalo tak trochu osobním kostlivcem ve skříni. Skrz nějaké partnerské problémy jsem jednu dobu navštěvovala psychologa (mimochodem strašně charismatický pán; někdy jsem měla pocit, že si na těch sezeních čistí halvu on, ne já - povídal mi hodně zajímavých věcí), který se začal hrabat v mém dětství (aby ne - myslím, že byl dost freudovsky zaměřený), a osvětlil mi, že za mé trable (trpěla jsem přehnanou žárlivostí, která se ovšem později ukázala ne zas tak přehnaná - bývalý přítel sám dost přilíval do ohně) může takzvaný přenos - že mi totiž otec odešel v tom nejdůležitějším období mezi otcem a dítětem (dcerou - zase ten Freud :)) a že se teď přirozeně bojím, že partner, který je pro mě teď nejdůležitějším mužem života, mi odejde taky. A že ta pětiletá holčička si tehdy danou situaci nemohla vysvětlit jinak, než že tatínek odešel proto, protože pro něj (mimo jiné) ona nebyla dost dobrá, takže se teď ta vyrostlá holčička může někdy podceňovat a připadat si méněcená... No, člověk tomu může věřit, nebo ne, psychologie je věda nejednotných závěrů - babička mi třeba říká (když dojde na muže), že moc čtu, a myslím, že má taky velký kus pravdy :) - nicméně mi to přililo vodu na mlýn: byla tady osoba, do které jsem mohla ztělesnit všechny své velké problémy a křivdy, byl tu nějaký důvod. Po těch letech jsem si prožila určitou katarzi. A i když sama jistě hodně křivdím - nevím spoustu věcí, které se staly a proč se staly, doma se občas vyptávám jen velmi jemně - zatím nejsem ochotna a připravena ten černobílý pohled nějak měnit. I když vím, že i tohle mě asi jednou čeká, že abych byla smířený člověk, budu muset odpustit.

Nicméně na svou pozapomenutou rodinu, hlavně v poslední době, docela dost myslím. Na holky, na babičku - vím, že té to moc dlužím, že bych ji měla navštívit, i proto, že se jí krátí čas... Stálo to nějaké osmělování, několikrát jsem samozřejmě zase zapomněla, pak se mi nechtělo apod., ale v sobotu večer jsem se najednou vzmužila, našla sestřenky na facebooku (v něčem je ta věc opravdu k nezaplacení), požádala je o přátelství a napsala krátkou zprávu. A děly se věci! Šlo to líp, než jsem čekala, i dojetí bylo. Holky nadšené, zvlášť ta jedna, že se teda určitě musíme dát zase dohromady, že na mě taky myslívají a že je mrzí, jak to dopadlo. A že babička z toho bude úplně nadšená - letos prý slaví 75 let (ani jsem to nevěděla, ale já toho z téhle části rodiny nevím spoustu) a že jí chystají velkou oslavu na tom místě, kam jsme v létě jezdívali s tím karavanem... Prý tam teda "máme" i chatu. No, holky už mají každá jednoho prcka - moc hezké děti - a samy jsou strašně krásné mámy, doufám, že budu jednou taky taková! Hned už je naplánovaná i návštěva při mém nejlbižším příjezdu domů, z čehož jsem šťastná a vyklepaná zároveň. Přemýšlím, co dětem koupit jako dárek (jako nová "teta" si je přeci musím nějak získat) a jak shrnu skoro dvacet let svého života do nějakých pár vět. Víte, jak já vyprávím... Vlastně nevíte, protože se tomu tady zatím snad zdárně snažím vyhýbat, ale je to fakt hrůza! Směju se sama sobě už teď.

Jen mě mrzí, že s dědou už to neuzavřu, ten umřel když jsem byla na střední, domů přišlo smuteční oznámení a já nevěděla, co dělat. Na jednu stranu jsem cítila povinnost tam jít (krom toho jsme se určitě měli rádi), na druhou stranu jsem se bála. Hrozně. Že tam bude táta a všichni ti lidé, co jsem je už děsně dlouho neviděla. A jak to bude... Nakonec jsem tam nešla. A dodnes mě to mrzí. Ale alespoň to byl trochu i hnací motor ke kroku, který jsem udělala teď. Snad to má smysl. Snad to všechno dobře dopadne. Jen škoda toho času, co jsme mohli mít...

neděle 7. dubna 2013

Žana se vrací ke kořenům!

Mám velikou radost! A jsem trošku dojatá... Je to lepší než diplomka, skoro lepší než chlap... Teď ale nemůžu; musím pohnout s tou diplomkou, ale pak, pak vám to všechno povím.

Navazuju zpřetrhané nitky své rodiny, lalala.

Bonjour Brno - Koloniál

Aneb jak jsem dneska nakupovala 'pofrancouzsku'...

Sluníčko sice pořád nic, ale alespoň bylo teplo, a tak jsem vytáhla svoje votočvohoz lakýrky (to si hned člověk připadá jarněji a francouzštěji) a vyrazila na Flédu na Koloniál. Nejdřív jsem byla možná i trošičku zklamaná - asi jsem čekala, že tam strávím půl dne nebo co; a přitom se tam dalo akorát nakupovat. No jo, mé naivně-idealistické představy; jako vždy. Možná to bylo i tím, že se mi rozstonal doprovod, takže jsem šla sama a člověk sám všechno vnímá jinak než ve společnosti... Stánky jsem měla obejité za nějakou půlhodinku, no, asi víc, a ano, byly tam krásné věci, ale většinou takové ty, které OPRAVDU nepotřebujete a přitom si za ně připlatíte :) Stánek na výrobu vlastní bižu tam byl jen jeden a ještě k tomu smalt - to mě nikdy moc nebralo. A někteří teprve vybalovali, třeba Anouk de Poulain z Fleru, na kterou jsem byla velmi zvědavá, a trochu mě vyděsila její opravdická image (později jsem si ověřila, že ta vyhublá zrz prodejkyně je opravdu sama Anouk). No, tak snad je v pohodě, a snad to tak chce... Nicméně materiály opravdu úžasné, ještě že tam nebyly některé z těch krásných červených šatů, které na mě na Fleru vždycky pomrkávají - to by mi nestačil ani vybraný obnos. Ale nakonec se mi tam začalo líbit, to víte, že jo. A že jsem něco koupila. Ale tak nějak v rámci rozumnosti, si myslím, hihi.

Koupila jsem dva mini bločky s barevnými papíry a ovocem na obálce. Mám v plánu je darovat. Teda. Alespoň jeden určitě :) Dvěma šikovnými, komunikativními a velmi přesvědčivými prodejkyněmi jsem nakonec byla udolána na vintage čelenku - utáhly mě na vlastní představu mě na svém městském kole s větrem o závod a danou čelenkou ve vlasech. A ani to nevědí :) No, někomu stačí zasít semínko a představa už tak nějak rozkvete sama, že... Taky jsem nemohla odolat Rosebud stánečku a širokému výběru tulipánů, které mám moc ráda. No, a ještě jsem si teda nechala přibalit takovou ozdobnou lahev. Jako vázička asi poněkud úzká, ale ona je krásná i tak, sama o sobě - už mi zdobí roh stolu. A hlavně mám nejlepší, ale opravdu nejlepší dárek pod sluncem - sice je to děsně prdlé - ale fakt to stojí za to. No, ale je to dárek (majitele ještě zvažuju, ale asi mám stejně dávno jasno), takže víc k tomu říct nemůžu.

Nakonec došlo ale i na setkání - u jednoho stánku jsem potkala svého bývalého vyučujícího z Alliance francaise (ocásek u c si přimyslete), který mě poznal a samozřejmě jsem byla nucena mluvit francouzsky, i když on česky umí. A šlo to hůř než jindy. Ostuda. Ještě, že tam se mnou ta moje francouzská Nora nebyla... Jsem si myslela, že už jsem docela rozmluvená a tam jsem kloudně nevytvořila ani minulý čas, za což mě samozřejmě, hajdalák, hned opravil. Ale dozvěděla jsem se, že si založil (asi s manželkou - předpokládám) restauraci v centru Brna, tak se tam asi vyrazím někdy podívat. Ještě mi dali vyzkoušet nějaký děsně sladký dezert, který původně vypadal jako exotické ovoce - trés intéressant; oui, oui, hlavně už au revoir, moje francouzština je dnes na nule, cítím se děsně trapně. No, ale to už jsem se teda začala zajímat i o slavnou fancouzskou gastronomii, a na dvorečku Flédy našla stánek restaurace La Bouchée, kde jsem si nakonec vybrala klasiku: Quiche Lorraine; a byla to dobrá volba! Jak jsem té náplni nikdy moc nevěřila, byla mňamózní. A ještě ke všemu servírováno na lodičce z dýhy (nebo čeho), která se mi moc líbila a nakonec jsem ji s lehkým uzarděním přibalila k nákupu - bude se hodit na oříšky a tak... Ale nemyslete si, normálně tohle nedělám, fakt! :) No, chtěla jsem vám to všechno, jako správná blogerka (hehe, po měsíci kdovíčeho jak si fouká) nafotit - stánečky, občerstvení a všecko, ale nechtěla jsem s sebou brát svůj velký aparát, plánovala jsem vždy jen diskrétní cvaknutí mobilem. Což se mi pěkně vymstilo, neboť jsem vyfotila quiche a ejhle - vybila se baterka! Takže autentická je pouze tato fotka, zbytek už je docvakán doma na ono canonovské dělo...

Asi bych se na večeři do La Bouchée nenechala dvakrát přemlouvat ;)

Ale až po dojezení quiche mě napadlo, že bych vlastně měla vyzkoušet nějaké francouzské víno. A to jsem nikde nenacházela! Zapadla jsem do Bárečku, kde byli velmi milí a vtipní barmani, kteří po mém dotazu na francouzské víno ihned přešli do české francouzštiny (chápejte nasadili patřičný přízvuk a české věty prokládali oui a non a mon chéri), nicméně při tom oznamovali, že mají víno pouze moravské (ne, že bych jím pohrdala, ale tak byla to francouzská akce, že jo). A málem už jsem podlehla, protože mi tam bylo příjemně, a spokojila se s moravským vínem, ale nakonec mi to nedalo, odolala jsem a vyrazila dál na lov. A dobře jsem udělala - u jiného gastro stánku, kde obsluhoval mj. pan architekt Petr Hurník, měli burgundské a casis (který se prý tradičně míchá s bílým šumivým vínem - to jsem teda netušila!). Tak jsem si objednala deci toho červeného a ještě jeden čokoládový lanýž - mimochodem nejlepší lanýž na světě - a ani jsem je neupozornila, že mi to blbě spočítali; tak bylo to pár kaček a mně ty čísla taky dělají potíže, tak co. A hlavně by mi to bylo blbé, stejně jsem jim chtěla něco nechat. Zasedla jsem ke stolečku, popíjela víno, přikusovala lanýž a zaposlouchala se do příjemné hudby. A bylo mi dobře. A taky mi začalo být francouzsky :) Až tak, že si mě fotil objevivší se Ersian (to je na dlouhé povídaní - nějaký pozůstatek z minulých životů. vlastně to není tak na dlouho - jednu dobu to byl úhlavní nepřítel mého bývalého přítele :)) a pak i naproti-sedivší slečny, které mě pak požádaly o společné foto a děsně se bavily tím, jak lezu na židličku, abych je měla v co nejlepším záběru. No, a tak si takhle popíjím a najednou se zjeví známý z mého rodného města a je to celé takové příjemně nostalgické. Až musím vytáhnout papíry určené k poznámkám na diplomku a začít psát tenhle zápis :)

Ještě jsem chtěla navštívit čerstvě otevřenou (konkrétně včera) kavárnu Atlas, ale zrada - měli zavřeno! Asi to přepískli s tou otvíračkou včera (byla tam i Katka Tučková, safra!!!), jen doufám, že se tyhle móresy nebudou opakovat, protože jako kavárna v Brně v sobotu zavřeno? A co my, chudáci kávomilci, máme jako dělat? A neříkejte mi, že můžeme jít do dalších padesáti kaváren okolo - tohle neberu :) Tak jsem srazila paty (trochu zmrzlé v těch lakýrkách) a utíkala do blízkého Mezzaninu - přece se o tu kávu nenechám ošidit! Nicméně i jen přes výlohu to tam vypadalo dobře. Tak příště. A alespoň i s fotem.

Ale už konečně ty úlovky!
Celé zatiší...
... kytky jsou vždycky fotogenické...
... a ještě jeden trochu bizár detail: lahev s čelenkou :)

Šmarjá, PS je tady ještě: A taky budu ta... Mediální hvězda, jsem vám chtěla říct. Na cestě z Mezzaninu mě před FSS zastavil lehce vyplašený, ale děsně milý, mladý žurnalista s otázkou do ankety ohledně Dne Romů, který bude v pondělí (naštěstí jsem to i zaregistrovala, takže jsem byla o něco méně vyplašená). "Je to do našeho on-line časopisu... Ale bude tam potřeba i fotka! Říkám Vám to raději rovnou, všichni pak od toho ustoupí..." Mně přišlo, že by se i šutr musel slitovat a zatím jsem prý po třech hodinách bloumání byla druhý respondent. Tak jsem vypotila pár vět. "Jojo, děkuju, to stačí, jste moc hodná." Došlo i na tu fotku "Ježiš, to je tak trapný, já to tak nemám rád, nezlobte se," myslím, že bude dost hrozná, nadiktovala mu potřebné údaje a odkázala na Mezzanine, kde sedí plno příjemných lidí "Když já nechci obtěžovat... Ale děkuju, děkuju moc". Chtělo se mi ho obejmout. Takže nicméně v pondělí běžte na svoboďák oslavit Romy ;)




úterý 2. dubna 2013

Žana doporučuje. A teprve to všecko bude!

Nějak s tou svou oblíbenou rubrikou otálím, tak teď dostanete nášup. Pokud se tedy taky, jako já, rádi odměňujete, měla bych hned několik tipů, jak se v blízké době udělat kulturně šťastnými :)

Beru to chronologicky, takže v první řadě festival Bonjour Brno 2013, který začíná už tuto středu. Jak název napovídá, jde o akci šmrnclou Francií, v programu se však může najít, myslím si, víceméně každý: budou filmy, budou výstavy, divadlo, pétangue (snad už ne ve sněhu - loni zase pršelo, to si pamatuju, tak sand už to letos vyjde), dokonce tanec alias la danse (božemůj, můj humor v jednu ráno... no nic, potkáme se?) a taky jídlo a pití (po francouzku dobré). V rámci festivalu je nachystána ještě jedna lahůdka, totiž Koloniál na Flédě tento víkend - aneb jakýsi jarmark všeho hezkého (viz prodejci). Prostě účinný tahač peněz, ochjé. Ale zas tam určitě seženete krásné dárky pro své blízké...

Další týden je nutno se přesunout do Prahy, kde bude od čtvrtka do neděle bouřit Taneční platforma 2013 (takže žáden francouzský film neuvidím, neboť se to kryje a mé priority znáte - a to jsem chtěla jít se svou učitelkou francouzštiny, nic no). Co o tom psát? Čtvrtek Orbis Pictus (NANOHACH) a Simulante Bande (VerTeDance; to už jsem i viděla a můžu směle doporučit - profesionální spojení tanečníků s tělesně postiženými, jestli se vám to nezdá, běžte se přesvědčit, je to fakt dobré), pátek brněnské zastoupení Pisum Sativum (JAMU) a opět VerTeDance s tolik oslavovaným představením Kolik váží vaše touha (jsem zvědavá), sobota asi taky dobrý, ale můžete si dát pauzu, třeba na kolaudačku u Lucky a Toma, hihi, případně navštívit blešák na Kolbenově a připravovat se na vrchol v neděli: Wind-up (420PEOPLE) a hlavně mnou již propagovanou Lenku Vágnerovou a její Jezdce. Shrnuto potrženo: pokud jste někdy chtěli začít se současným tancem (případně mu již holdujete), není moc lepších příležitostí než tato.

Ale pak zase zpátky do Brna, neboť tam to žije! 22. dubna se rozjede další ročník Brněnského Lunaparku aneb Divadla ke kávě, což je, jak mnozí jistě víte, velmi příjemná záležitost. Divadlo za vámi přijde až do vaší oblíbené kavárny a (tuším) za dobrovolný příspěvek vás tam celý večer baví. Jen přijďte včas - mnoho Brňanů již podlehlo, a tak kavárny bývají naravné po strop již dlouho před zahájením představení!

A co si k tomu dáme? Asi něco úplně jiného, upoutávky si už najděte sami :) Tady posílám svoje oblíbené příjemně melancholické duo z Itálie: Comaneci. Rovnou si pak pusťte i další skladby z toho alba, stojí to za to ;)

  

Žana a její velké odměny

Jak už jsem psala, poslední dobou mě všechno štvalo: seznamka sucks, moje vizáž sucks, život bez chlapa sucks, ekzém sucks, zima kardinálně sucks. Zejména na tu poslední instanci jsem se dost vymlouvala, že ona jest zárodkem všeho mého trápení, ale pravý důvod bude jinde - chtělo by to pořádnou změnu. Což je ovšem dost těžké (ano už zase přicházejí výmluvy; samozřejmě). Mám dojem, že se dlouhodobě snažím pracovat na hned několika velkých problémech najednou, což má ovšem za výsledek jedině to, že ani jeden není stále vyřešen a já jsem akorát vyždímaná jako hadr, zima nezima. Pravda, ne všechny můžu vyřešit sama, kdybych se ale soustředila na ty, které můžu, už jsem alespoň někde mohla mít vyhráno. Asi. Jsem zas nějaká moc abstraktní, co?

Tak třeba dlouhodobě nejsem spokojená s tím, jak vypadám (ostatně jako prý dalších 96% žen, což je hrozně smutné číslo - holky, proč my se tam nemáme rády?), konkrétně se svou postavou. Vím, že by mi pomohl muž, neboť to se vždycky hubne tak nějak samo, jenže to se momentálně dostáváme do začarovaného kolečka, takže nic... No, a když to nešlo svépomocí a selským rozumem, půjdeme na to odborně. K počítání kaloriií mě ovšem nikdo nedonutí - čísla mě vždycky odpuzovala a doteď mi v jazykovce dělá největší problém spočítat si výplatu a odučené hodiny (fakt :)), takže toto ne. Ovšem na stránkách STOBu jsem objevila docela fajn metodu (beztak je to všude profláklé) tzv. talířků - kdy si jídlo odměřujete jakoby na talířky, určitých potravin můžete jen určité množství a blabla. No, nedržím to nijak dlouho, krom toho nemůžu říct, že bych to plnila do puntíku (samozřejmě jsem dietu porušila hned v den, kdy jsem s ní začala - jak motivující - celý den jsem se držela v pohodě, ale pak měla spolubydlící rozlučku - bude nám teď lítat v Praze - a to nešlo; hned další den jsem se parádně opila,...), ale výsledek je zatím takový, že mi přijde, že bych měla akorát pořád a hodně jíst a že to stejně k ničemu nebude. U mě to bez hladu zatím nikdy nešlo :( Vyveďte mě z omylu. Ale znovuobjevila jsem pro sebe tvaroh, jím zeleno-zelené večeře, což mi přijde v tomhle čase fajn tak jako tak, no uvidíme. Krom toho mám na tohle ve své blízkosti odbornici, tak mi třeba dodá nějaké rady a podporu. A taky se teď budu muset pořádně snažit, když to troubím do světa! :) Jako docela i vím, kde je problém. Jím málo bílkovin, zato sacharidů bude hodně (ach to sladké a nejen to) a málo spím, což se projevuje pocitem únavy a potřeby doplnit energii. A taky se asi docela stresuju. A někdy asi docela zbytečně. Každopádně pak to trávení nefunguje, jak by mělo... Jojo, analyzovat to já bych se dovedla. Takže teda sladkostem se snažím dát pápá, stejně tak jako oblíbeným těstovinám, ovšem dost mi dělá poblém omezit ovoce, které se, pche, taky moc nesmí. Hm, no a teda pracuju na těch bílkovinách. Kupuju ty tvarohy (které se mi úspěšně vylívají do nových tašek, juchů), sóju a tofu jak divá a dokonce jsem měla maso asi dvakrát v týdnu. Zlouni zlí. Tak jestli to nebude fungovat, tak uvidíte! :) A taky mám spory s důchodci v zelenině, ale to je mimo mísu - jeden pán zas vyrukoval s tím, jak za komančů nebylo špatně. Trošičku mě to začíná děsit... No, ale taky mám pocit, že začínám být dost nudná (alias pruda, jak říká moje spiklenkyně), takže nahodím nějaké to foto, doporučím salát a popojedem, ju?

Moje zeleno-zelená večeře alias brokolicovo-fazolkový salát na pánvi (a povšimněte si taky našeho jarního ubrusu).

Na salát jsem objevila další jednoduchou a přitom účinnou a tentokráte MASITOU variantu - salát (nejlíp směs) + tuňák + grep. Dobrou chuť! Fakt to zkuste.

No, ale zpět k původnímu tématu, totiž odměnám. Krom toho, že se teda některé věci snažím nějakým způsobem řešit, hlavně si taky snažím neustálě nějak dělat radost (přeci jen se ráda mám :)). Jako často stačí maličkosti - sluníčko, milé chování lidí v šalině, povedená hodina v práci, ale znáte to - ne vždy se to podaří, a tak si člověk musí pomoct jinak... Opět Nanavé tuhle psala, že se nejraději odměnuje sprchou (je to už nějaký čas zpátky, tak nevím, jestli to pořád platí :)), tak to pro mě je největší odměna po cvičení strečink. Znáte to - ten pocit, kdy už víte, že to máte za sebou, tělo je zahřáté, uvolněné (i když možná trochu roztřesené někdy), vyplavují se endorfiny... A jak jsem od mala tancovala, tak to při té vyšší teplotě jde dost dobře. A hlavně pak další den nic nebolí! No, ale nemyslete si, že bych byla tak skromná, že bych si dvakrát denně udělala provaz a byla na vrcholu blaha. Che. Spíš jsem trošičku náročná. Až rozežraná možná někdy. Až se bojím, jestli jsem dočista nepropadla materiální kultuře a statkům... :) No, tak ven s tím. Mou velkou vášní je votočvohoz - minulý týden jsem si tam koupila dvoje šaty (jako je to levnější, ale stejně), tento týden si jdu pro bižu, o šále už jsem vám taky psala. Dál si potrpím na boty, což je s mou popelčí velikostí naštěstí docela příjemné - většinou vychytám krásné kousky ve slevách. O víkendu jsem ovšem udělal výjimku: mám jarní botky (vidíte, celou tu dobu stejně věřím na sluníčko a pilně se připravuju :)) z Riekeru za patnást-set-snad-jen-bez-kačky. Víte jak, šla jsem je zkoušet jen tak orientačně, ale jak jsem je nazula, bylo jasno: je v nich jak v papučkách a přitom jsou moc krásné, to už jinak nešlo. No, dál mě nenechává chladnou kultura, jak jistě už dobře víte, zvlášť jak se někde poblíž šustně něco okolo tance, to by bylo, abych tam nebyla - hnedle přijdou nějaká doporučení, nebojte :) No, a sport leze taky do peněz, co si budeme povídat. A co teprve všelijaké party, zvlášť když se tam opijete, jak... no jako hodně a nevíte o sobě; nebo kafíčkama s kamarádkama. Vrcholem postupu "koření musí proudit" a "přece si musím udělat radost" bylo uvažování (víceméně opravdu jen na teoretické úrovni) o cestě za sluncem... Už jsem porjížděla cestovky ve směrech Řecko a Španělsko, ale našla akorát last minute zájezd do Andalusie s důchodcema :) Nicméně psaní magisterky s výhledem na pláž se mi pořád jeví jako dost dobrý nápad... No, a taková já jsem.

Nicméně jsou radosti i zcela bez placení - v týdnu jsem byla na workshopu tvůrčího psaní. Pravda, nic moc nového jsem se tam nedozvěděla (ne, že by organizátoři neměli co nabídnout, to si nemyslím, spíš jen měli nastavit nějak cílovou skupinu - takhle tam byl děsný pelmel, ale objevila se tam, dosti záhadně, třeba i tato osoba), ale příjemně jsem se odreagovala a prožila docela fajn dopoledne a ještě o mě bylo luxusně postaráno: káva, ovoce, dobroty, vše jen tak (holky za to mají asi čtyři kredity).

A další odměna, o které bych se chtěla více zmínit, už byla sice zase placená, ale tentokráte žáden hmotný statek, ale pěkný žážitek. Tak zaprvé jsem tady měla na víkend sestřičku, což samo o sobě bylo čupr. A ještě k tomu jsme měly v sobotu v plánu taneční workshop s DASH. Musely jsme si teda přivstat, ale pro mě to rozhodně mělo cenu. I když seminář nebyl nijak náročný, byla jsem moc ráda, že jsem si mohla zase zatancovat. Vazby byly moc příjemné a dokonce tam vznikly i hezké fotky (DASH totiž randí s fotografem, ale pssssst). Asi se tu o některé s vámi i podělím - narcís!

Sestřičkovská - vepreřu je ta mladší a krásnější ;)

Hehe, teď to vypadá, že jsme tam dělali (ano, byl tam i jeden muž, jak si můžete vzadu povšimnout) pořád to stejné, ale tak to není. Jen se fotografovi asi děsně líbila tahle póza.


Sestřička byla moc fajn, je to už vážně velká holka. Hrozně mě na ní baví, jak obrací ty role mezi námi a občas mě peskuje nebo poučuje. Je to sranda a taky to potřebuju. Krom toho vím, že to je láskyplné. Dokonce mě zvala na kávu! A dostala mě zcela trefnou otázkou po dodívání filmu One day, co mě na něm vlastně tak baví?! No jo, je to bystré děvče; ale tak to už je jiná pohádka.

No, ale tak co? Jsem rozmazlený fracek? A taky se nějak odměňujete?

pondělí 1. dubna 2013

Ach, konečně... Den je slunečný!!!



Tak to vidíte, já už se vám tady stokrát chystám psát o svých chmurách a nesnázích, do světa infiltruju své paranoidní teorie o stávajícím počasí (nekonečná zima mě totiž dosti psychicky i fyzicky ubíjí, takže má již polochorá mysl přišla s teorií, že mayský kalendář a s ním spojený konec světa, na který celou dobu moc nebrala ohled, se přeci jen naplňuje - že totiž jeho důsledkem je tahle zničující zima, která nikdy neskončí; což by pro některé tvory - jako jsem já! - byl jasný zánik), stále častěji zalézám rozlámaná do postele jako medvěd vyrušený ze zimního spánku do svého brlohu a abych se alespoň trochu udržela nad vodou, musím se neustále něčím odměňovat a přilepšovat si (o tom ještě bude řeč), což ovšem musí brzy vést ke krizi v mé peněžence a tak dále a tak dále. A zatím! Konečně přijde ta nejlepší odměna v podání tolik toužebně očekávaných slunečních paprsků - ráno mě probudilo toto:


Já říkala, že to je krásné! Akorát to dneska děsně zlobí, tak musíte natočit hlavu doleva. Pardon.



Tak si dáme Leontýnku ještě jednou, ale tentokráte hezky veselou, žádnou dumkyžalkovou... Jen prosím, nebuď Apríl a už takhle vydrž!!!

No, a když bylo takhle hezky, tak jsem přeci jen nemohla celou dobu vydržet u diplomky: vytáhla jsem žlutý šál zakoupený na votočvohoz k přivolávání jara (chápajte, jedna z odměn), milované sluneční brýle a bez kapky make-upu (dnes nemůže mezi parpsky a mnou nic stát v cestě!) vyrazila ven. Štrádovala jsem si to směrem Žabovřesky, které máme hned za humny, což mě docela překvapilo - je to docela rozlezlá část Brna - až mě napadlo dojít až na oblíbenou Kraví horu. A co já si usmyslím, se taky musí stát, že jo (když to alespoň trochu jde), a tak jsem tam taky dorazila, z úplně jiné strany než kdy jindy a poprvé na vlastní oči viděla nechvalně známé Kaunicovy studentské koleje. No fakt, skoro šest let jsme se sobě vyhýbaly... A jako jo, tak nějak mi to dávalo smysl. Brrr. Nicméně je to pro mě pořád jedna z nejkrásnějších lokalit k bydlení v Brně - zase jsem se kochala baráčky, baráky a vilami, které tak nějak přirozeně zapadají do sebe. Ale dneska jsem dokonce odolala představám, jak některé z nich majiteluju - holt, jsem v Jaruškovi spokojená :) Cestou zpátky jsem si na Nerudově odchytla šalinu, protože tam ten úsek ke Skácelově nemám pěšky ráda, a narazila tam na pár fest nalitých koledníků. Docela jsem s nima soucítila po tom svém posledním plese (i když prý jsem jako docela držela střízlivou tvář, hehe, bavila se s maminkama svých kamarádek apod. - jestli já vážně neměla být ta hérečka; teda herečka!), ještě takhle za světla... No jo, mají to pánové na ty Velikonoce těžké. A já jim ještě nezůstanu doma, aby mě mohli zmrskat a zlít. Nezbeda nezbedná! Doma mě čekalo další milé překvapení, protože na náš balkon krásně svítilo až do půl sedmé! Takže toho 6. března jsem to s balkónovou sezónou poněkud přepískla, ale teď... Teď to raději nebudu ani psát, jen si to budu myslet. Ale je vám to jasné - ještě se trochu oteplit a bud tam pečená vařená :)



A krom toho, že teda seznamka pořádně sucks, tak jsem zatím nezávazně zvána na procházku (nebo bazén - co si tak asi vyberu, hihi) od docela sympaťáka, tak se třeba hned vyřeší více much tak nějak najednou. Zatím ani vůbec nevypadá problematicky... Podezřelé, že? To se vystříbří - je tam jistý potenciál v jeho vodnářovském znamení :)


Takže procházkové počasí vydrž a my si ho užívejme plnými doušky!