sobota 9. března 2013

Maminka

Chlapi, nechlapi, největší stresík jsem měla z příjezdu maminky. Poprvé za víc jak pět let mého žití v Brně měla přijet jen tak - žádné stěhování, žádné projíždění kolem, přespávání před nějakým výletem jinam apod. Prostě jen tak. Na návštěvu. Chtěla jsem jí to tu udělat hezké. Chtěla jsem, aby všechno bylo fajn, aby mohla být pyšná, že už jsem velká, aby se nemusela o nic starat... A víte co? Všechno to dobře dopadlo; samozřejmě spousta věcí mohla vyjít líp, ale dokonalost je blbost, takže z nervozity týdne taky radost týdne, a to je fér.

Hlavně mám obří radost, že se jí líbilo u nás na bytě. Při stěhování byli naši klasicky ne zcela nadšení jako pragmatičtí rodičové, co mají své odžito a odzkoušeno, a mají mě nastěhovat do dalšího starého bytu, ze kterého jsem navíc děsně nadšená. Oni nevidí ty krásné místnosti, vysoké dveře a nekonečné stropy, romantický balkónek a chladivou chodbu, kde večer dělá světlo dopadající z ulice přes mřížoví krásnou mozaiku na dlažbě... Oni vidí stará topení, dodělávající kotel, rozvrzané podlahy, plno práce. Rozumím jim; vím, že jsou nespokojení z lásky ke mně, že mě nechtějí poslat do bytu, kde bude zima, můžou být problémy s vodou apod. Já tam ale ještě nejsem (asi že nemám ty děti). Takže jako třešničku na dortu oznamuji, že chci spát na paletách... A rodiče mlčí, taky z lásky ke mně, protože vidí, jak je to pro mě důležité; dokonce mi seženou i ty palety (abych je nemusela polo-ilegálně sbírat po brněnských ulicích, hehe). Takže jsem prostě chtěla, aby se mamce tady taky líbilo, protože mně se tady líbí děsně moc. Ještě hodinu před příjezdem jsem dodělávala šůrování, převlíkla jsem postel do čistě bílého povlečení, konečně došlo i na umytí okna, nakoupila jsem něco k snídani, taky olivy a makrónky, kytičku na MDŽ jsme v Rosebudu vyzvedly až spolu... Taky se toho tady dost změnilo - naposled to viděla jseště nezabydlené, teď už máme i kytky a obrázky a fotky, topení nám vyměnili a koupelna i záchod včetně kotle fungují... Prohlížela si, komentovala detaily, myslím, že se cítila dobře. Ani nakonec dneska dopoledne nikam nechtěla, zůstala v posteli a četla si Balabánovy povídky Možná že odcházíme a Marianne bydlení. A dokonce si vyfotila moje dveře polepené mozaikou fotek a plakátů a nálepek a přáníček a vzpomínek... Ale ze všeho nejlepší bylo, že jsem se o ni mohla starat. Tak jako nás doma pořád obskakuje a opečovává, tady si sama neudělala ani čaj, u vaření oběda mě akorát sledovala z teplého koutu u topení, který si oblíbila v kuchyni, a bylo to super.

Nakonec i Hordubal v Huse na provázku, což byla hlavní "záminka" příjezdu - jakože nějaký program, že jo - byl přijat pozitivně, i když to byla teda mnohem větší soda než Pěna dní posledně (viz Já už události roku mám. A vy?). Tak mi přišlo, že by teď i docela ráda sem tam to divadla zašla sama. Povídaly jsme si jako dvě velké holky, který herec je pěkný a která herečka škaredá, což volně přešlo až k dnešnímu přiznání seznamky v Zastávce u jako vždy mňamózního kapučína a povídání si o vztazích a otcích a vůbec. A bylo to hrozně fajn. No, a teď už mi odjela a já se tady rozněžňuju u Arboureta, na které půjdu zítra večer do Bora. Nejvíc se mi líbí tahle:


Už se těším, až mě zase přijede navštívit moje držkatá sestřička. Jsou ty naše holky šikovné...

Žádné komentáře:

Okomentovat